Voe, sem po školení. Vydržel jsem 80 hodin čučet do kompu. Nic nového neumím. I tak sem poznal víc.
Sem zjistil, že kolem mě to žie. Dýchá. Tepe. A já spím. A bojím se o toto tělíčko, snad.
Že si vůbec nevšímám symbolů kolem. Snů, náhod. Kterých se tak bojím.
Právě ta každodenní symbolika proměňuje. Jenže symboly máme fšude..TV, inet, sladké řečičky. Už sem otupěl natolik že sem si zvykl sedat nalep.
Každý den musím začat znova. Hledat nové cesty.
Sem přečet pár stránek ze Zpovědi poutníka. Udivilo mě, že tento slavný spisovatel říkal, že v životě byl tak 2x šťastný. Že pro něj je život boj. Neustálé proměňování. Nikdy není tak špatně aby zas nemohlo být líp. A taky že matika tu zas až tak nefuguje. Že dva a dva smutky nejsou čtyry ale klidně i sebevražda.
A já se tu jen tak plácám.
Chtěl bych pomáhat...ale pak mi dojde že bych napáchal víc zmatku. Když to tak necítím opravdově. Bo spíš tam uvnitř. že by to bylo jenom takové poléčení si svoeho ega.
No. A tak se de dál.
Fšednost naplnila můj život. A zvláštní je, že... víc se mi objevujou v životě ženy.
A taky mě napa..že...sem to zapo..
no tak něco jiného..
že čím žie člověk prostějc, tím mu míň schází, nic neztrácí, získává a dává dokonce víc. Tak jak ti kluci ze školení. Měli v sobě něco jako pravdu, co nesou v sobě od věků. Skoro jako náboženství. Ateistické náboženství.
Obdivuju tyhle lidičky. A trošku jim závidím a přeju hodně štěstí do života.
Že maj něco co nemuseli hledat. že maj pravdu. Že maj víc než kdokoliv jiný.
a tak se loučí pochybující, věčněospalá, šedivá existence
