morribundo

Cítím to jako povinnost něco napsat. Jenže nemám co, i když se toho stává denně tolik.
Otupělý, idealistický pseudomarxista. Žijící v jiné, svojí, lepší realitě.
Proč nejsem jako oni. Okolo. Věřit tomu co dělám. Naplno jít do toho. Prát se a hádat. Lhát a křičet. Doo závidím i tyhle vlastnosti. Nepochybovat.
Hee, asik to tak má být. Asik mám psát hloupie kecy. A i když je mi docela fajn. Mám strach.
Nejasný. Vtíravý. Zastíraný. Produkovaný okolím. Jenže není čeho se bát. A když si to řeknu -bojim ještě víc. Že tohle je konec. Když přestanu cítit. Bát se o tuhle existenci. Zítřek. Bát se nového. O zdraví. Dávat víc než brát.
A tak závidím. Ty hloupé lidské city co sem nepoznal. Možná vidím víc než bych měl. Nebo naopak nevidim...a ani nevim co píšu.
A tak si denně slibuji a těším se, že jednou se mi tohle splní. Vlastně to ani splnit nechci. Vlastně to ani není přání. Vykašlat se na démony.
Ne.
Jinak :)
..prostě jen tak...
a tak budu vstávat, nechat se unášet všehomírem dokud to půjde.
xxx