maluj co máš

Vánoce jsou za mnou. Sníh už dokonce taky napadl. Tak jsem dneska vyzkoušel nové běžky. Artroizní pes měl co dělat, aby mi stačil.
Blbé nálady. Jak nemám co dělat, hloupě přemýšlím, což bych neměl :|. Přišel jsem k jedinému, že se budu muset zaměstnat. Bych měl toho moc. A dělal jen to, co mě baví. A to co mám miloval naplno. A nepřemýšlel o tom. A A a aaa
Prostě přeji fšemu tomu žijícímu a vúkolnímu pěkné doznívající vánoce a podobný i nový rok.

J

Majda

Jenom nastoupím do busu, napadne mě věta, že na cestování tímto zkurveným autobusem si nikdy nezvyknu. Sem měl co dělat, abych ji zadržel.
A začalo chumelit. No spíše začala padat taková neurčitá máčka.

A tak sem si šlapal pomaličku do kopečka, a nedbal na to, že začínám být mokrý.


Dzeiń dobry

fpřelomu černé kočky

Sem byl na jedné oslavě. Po delší době. Jsem z toho docela vypad. Tak jsem měl i trošku obavy. Pytlík na hlavu jsem si nedal. Docela jsem si s nimi první hodinu nerozuměl. Neměl jsem ponětí, o čem mluví. I když byli podobně staří, snad o rok mladší. Problémy s alkoholem, otevřenost, společné chvíle a zážitky, viděné různým pohledem a vyprávěné ostatním. Sranda. Tohle mě míjí. Jen jsem seděl, poposedával na židli v čele stolu. Pojídal.
Zajímavé, jak se naše pohledy setkaly. Z očí do očí. Neuhlnuli jsem nikdo. Připadal jsem si jako bych do jejich příběhu patřil.
Nepatřím k idealistům, naturistům, milovníkům či lidské kráse. Poposedávám uprostřed společnosti vážka vzhůru nohama. Obět vlastní přizpůsobivosti :)
Tak. Požná jsem ovlivněn tím co teď čtu. Nebo ovíněn. Ale jedno je pravda.

Pokud nežiješ svůj život tak, abys ho měl rád, dělal věci co máš rád, viděl a mluvil s lidmi co máš rád...nemá to smysl. Hledáš příběh a snažíš se najít první stránku. Otáčíš listy zběsile. Roky ubíhají. Vzdal ses lásky. Možná i vlastních snů. Už neumíš ani šlápnout vedle. Radost ti nevyhnutelně zkalí ta vnitřní tenze.
A to máš za to. Neopíjíš se, nebereš drogy, nepropad si manonu. Nic z toho života nemáš. A ztratil jsi i ho!
V tomto smutném údolí, vesele vykročme do nového, sluncem zalitého dne.
A jak říká španělské přísloví...Všechny kočky jsou ve tmě černé.
Hasta la vista

Kouzelník za-jímavě

zapoměl jsem to. Dnešek byl vystřižený jak z komixu pro náctileté puberťačky. A to jsem zapoměl na němce, který zastavil u zastávky a ptal se "Wo ist diese Firma" a já, odpovídal. Jen jestli dojel je ve hvězdách ;)
Chlebíčky, brigáda a práce bylo jen doznívající echo dnešního dne.
Buenas Noches y Hasta la Vista
JJ

vločka NADA

Asi sem hlupák. Jako obvykle. Ale nevim, vidím lidi úplně jinak než máma.
"Ty nevíš, co je to za člověka, vždyť znám dobře jeho rodiče!" Hm. Já neznám nikoho tedy do hloubky. Ale proč by měl být po rodičích. Geny a prostředí se odráží na povaze člověka. Jenže nikdo nemůžeme za svoje rodiče. Tyhle soudy mě jen rozčílý. Asik mám komplex, který se u mě projeví tím, že automaticky jak Pavlovův pes vystartuju po každém matčině výroku. S prvoplánem nesouhlasu.

"Měl jsi ho sebrat a naložit..." no snad se nebudu tahat s těžkým fakanem, co neví kdy má dost. Žeo, schytal si to sám a já též.
To přejde...
...a nebo taky né
para amigos mios

dušičky

Dušičky je jako atmosféra. Slovíčko co otevírá srdíčka. Holčiček i chlapečků.
Fšechno dostává patinu melancholie a vzpomínek. Padané listí po zemi, pošmourno a svíčky, co bojují s větrem. Nádherný čas pro zklidnění. Otevření svého srdce. Pro lásku co zastavuje chlad.
Byl jsem na kole s tátou a projížděl lesem. Vzduch voněl čistotou. Navrátil jsem se k myšlenkám, že i tohle má smysl. Že nejsem žádný einstein bo genius. Jsem jen zotročená existence všedních dní. Bojovník ve stínu. Ochránce utlačovaných co sám je utlačen.
Nejsem žádný flegmatik, jak mě zhodnotila úča. Nejblíž mi sedí melancholik; Jung by řek těžký introvert.
Nechat to osudu. Radovat se z toho co právě je. Nějak je a nějak bude. Osud mi dává to nejlepší co je. Jsem snílek
z Dostojevského románu
Co
Hledá lásku na obrázku
Poztrácel
se
Do písmen
.

pěkné svátky nás dušiček
JayJ

později téhož dne

Můžu rozdělit dny na pěkné a pěkně posmutnělé. Poslední dobou je nedokážu odlišit. Fšechno se tanějak smrsklo do neurčitého knedlíku.
Třebas si tak občas smutním a najednou je fajn. A zase smutno. Tak si říkám, že se v tom budu ráchat. Užívat si beznaděje a starostí. Vždyť o nic nejde. Pozorovat se, jak se v tom topím. Jenže to přestane. A sranda je pryč. Nedokážu se poučit ani z toho špatného. A když přijde to dobré, jsem stejně out páč nepoznám, kdy je ta vhodná doba se radovat.
Ty si chlapče ztraceney.
Díval jsem se na Klub rváčů. Brilantní idea, střih, kamera, prostředí i postavičky..co hledají soucit a porozumění mezi lidmi co brzo zemrou. Vypointované do extrémů, přehnané. Každodenní bolesti chlazené na nevinných známých. Ikeáčci ve svých unifikovaných domech, konzumující blýskavou stravu u posledního dílu superstar. Nejsem o nic lepší. Mrskám se tím, jak nic nechci, budu nápomocney a stejně vyskakují čertíci z krabičky.
Budu bojovat dál. Dávat ze sebe to nejlepší, i když radši zmizel "po anglicku".
Pučil sem si knížku, která mi byla doporučena. Prý se na druhé stránce poznám. Sentimentální román pro snílky. Na úvodním listu jsem našel noticku:
"Či jsem se jen proto narodil, abych nablízku tvůmu srdci alespoň na chvíli byl?!"

podzimkové čarování

A když tak hledám smysl života a nenacházím, otravuju svůj život myšlenkama. Objeví je jakoby nic a už nezmizí.
Četl jsem fčera v knížce, že lidský mozek je jak ledovec. Nad mořem jde vidět jenom malá část, zato pod mořem je neprozkoumaná obrovská masa ledu. Něco se tam uvnitř skrývá, občas vypluje na povrch a ohrožuje klidné usínání..

nuzně

Bré ránko, vietname.
Už cesta busem byla zničující. Plno, a jak sardinky v konzervě jsme v řadě čekali na snězení. Holky ještě navíc ftipkovali, že za tohle řidič určitě dostane příplatek. Já to raděj nekomentoval a čučel z okna.
V dálce na východě stoupaly malé mráčky a ozařovalo je vycházející slunce. Házeli na zem barvy od jasné modré po oranžovou, kterou můžu jako hrom.
A když tohle po ránu vidím, fšecko šedé najednou dostane patinu novosti a jinakosti. I to normálně ošlivé industriální město má nádech osobní blízkosti.
A tak si žiu. Sám a se sluncem.
Kapitáán se loučí.

ty jsi záhadnej

Tahle slova mi stále zvučí v uších... Jak motto na náhrobek dobrý.
A taky dobrá ironie. Dneska sem měl angličtinu. A tak sme se představovali, kdo prý jsme, co děláme a proč. A navíc paní profesora dodala na moji adresu, že jsem flegmatik...
Proč si to myslíte? Já, který se klepu při každém kroku, a nejradši bych malým a ještě menším, sem tedy flegmatik? Psychotický flegmatik, to jo.

nastěnka

A je to. Bez rozhledu a rovnýma nohama do skla. Kde je ten minulotýdenní čas?
Fčera sem si tak říkal, že vlastně nemám pro co žít. Tedy, že majetek mě nic neříká, vztah skončil, nový nebude, rodina je ve fázi maximální spokojenosti se mnou a já sní. Práce a škola mě neuspokojovaly nikdy. A co teď. Pouštět se do nových letů za hranice všedních dní? Proč? Mělo by to smysl, když nespatřuji nic vznešeného na svém životě?
Určitě jsem nějakých způsobem potřebný. Kolečko v soukolí. Třebas takhle někomu pomáhám, že sem. A ani o tom nevim. A mě pomáhají lidé, a jiné bytůstky.
A tem vztah. Když měl skončit tak skončil. I když to nebylo jasně řečeno. Ale takový je život. Nejasné hranice, nezřetelné přechody. Jen lidé si vymyslely kategorie, slova pro popis. A když nikam nespadáš, holt máš nový šuplíček. Byl sem (a ještě sem) zamilovanej až po uši. A slova mi nešla na jazyk. Jak popsat něco, co se zažívá? Vyslovením by to ztratilo půvab a svou podstatu. Stala by se z toho věc. Co si můžeš koupit nebo napsat do deníčku.
Vlastně to skončilo dobře. Zbytečně se trápit a nutit se do něčeho je hloupost. Tohle musí jít samo. A být oboustranné.
Ale je taky pravda, že takovýhohle extra člobrdu asik nenajdu. I když v okolí pár ještě takovýhle znám, nelze s nimi žít, páč už maj závazky.
Přeju Ti lásko pěkný a dlouhý život. Roznášej tu pohodu a radost ze života jak to umíš a jak si mě to naučilo. Měj sílu být a žít. A zavšiv všechny bytosti svou nadějí. Dalo jsi mi moc a nejspíš to ani netušíš. Vždy tě budu mít ve svém srdci.

pláčou ryby?

Nové ráno a nový den. Vstávání, hledání se, snídaně a cesta.
Cítím zas, jako by mi chyběla síla pro žití. Pro uskutečnění svých plánů. Které mi noc smazala. Ne plánů na budoucnost, ale na existenci.
Musím si dát pauzu. Od hledání a nalézání. Od svého rozpačitého miláčka. Je to tak hrozně smutný. Po ránu.
Nesmím promrhat tenhle den hloupými výčitkami. Stačí mi že žiu. Polehoučku se probudím do reality. Pomaličku začnu žít. Kde je ten včerejší den, který mi dával naději? Není.

la muerte

Tak je konec. Ani necítím vinu, smutek, radost. Jen to neproběhlo jak sem si představoval. A to je dobře.
Na jednu stranu jsem docela šťastný ale i rozpačitý. Kdyby jsme se setkali, stejně bysme si neměli o čem povídat. A vůbec kam jít. Je snad tohle ta všednost? Tam jsem ale ani nedošli. Něco se stalo a nedokázal jsem odkrýt co. Mám to před očima a nevidím to. I tak vědět a umět s tím naložit je problém.
Třeba časem, jako staří důchodci budeme sedět nad hrnkem čaje a povídat o dávné minulosti, kdy jsem byli ještě mladí a mohli dělat věci co už nemůžem.
No zbývá mi už jen žít. A to mě hrozně vzrušuje.
Být sám a svobodný.
Nemyslet na to co bude a co bylo.
Snadno se napíše, hůře provede.
Minulost. dost
a tečka

mlhavé a teskné

Proč tak miluju mlhu. A déšť. Dívat se, jak padají kapky bych mohl celé dny.
Vstal jsem zase bez energie. Můj miláček mi už nezvedá telefony. Ani se mu nedivím. Hrál jsem si s ním. Už dávno jsem poznal že je konec. Jen to nikdo z nás nedokázal říct. Vyslovit do šedé reality dneška. Došel jsem tak daleko, a stydím se za to, že jsem ani nechtěl být jen s ním. Ale dojít až na samou hranici hořkého konce. Netěšil jsem se vlastně na něj, ale na slova konce. Je to tak hloupé. I když mi stále zůstává tam v srdci a udělal bych cokoliv by se vrátil.
A tak pocity se ráno vracejí a odrážejí se do prázdna. Vibrují a zesilují. Snažím se jich nevšímat. Nedávat jim důležitost. Stejně žádnou nemaj.
Pocity. Jak je jenom zvládat. Občas se to povede.
Jen jedno mi zůstává. Žít abych se za sebe nestyděl, žít podle srdce. Tohle mě naučil miláček.
Ať žijete v každodenní plnosti laskavého dne.
Amen

náladové denní snění

Ty rána.
Zajímavé. Mění se mi nálady během dne. Ráno depresivní, mlžná, nechci nikoho vidět, nikam jít. V průběhu dne se jakoby probírám. I pocity se mění. K večeru jsem plný energie. Asik že jsem ten den přežil. Plný optimizmu, elánu, ideálů. A tak i uléhám, abych vstal zase zohnutý. Tak i dnes.
Jen si pokaždé říkám...může se mi stát cokoliv. Může mi kdokoliv nadávat, smát se mi, rozčilovat se, urážet. Jen mě drží, že chci žít podle svého srdce. Co mi říká, kam mě táhne. Tohle jediné, žít podle srdce, podle své duše. Dělat a dávat ze sebe to nejlepší. Tohle je transparent nového dne. A i když nemám energii, i když se špatně vstává a ještě hůře se to provádí, tohle mě drží nad vodou.
Mám vás ve svém srdci.

Hovno s vůní šalvěje

Týden uběhl jak voda. A voda mě vlastně pronásledovala celý týden. Když to shrnu hned na začátku, tak sem si ještě víc zamiloval tuhle malou zaprděnou zemičku bez moře.

Všechno se teď točí kolem jedné pointy v mém životě. Dostat se z tohoto bludného kruhu. Dostat se do zapomění sebe. Hledám odpočinek vuvnitř.
Týden jsem prožil ve slunném kraji, na pláži u moře. Překvapilo mě, že se moje oblast působnosti rozšiřuje. Že se už nebojim tak moc žít. Pár sqelých okamžiků by se taky dalo najít. Jenže sem furt musel myslet na tu jednu osůbku.
Nechci si takhle s nikým hrát. Mučí mě to samotného. Jenže se nedokážu zeptat. Tenhle tejden se to musí dopytlíkovat. Jak to tak vidim kolem a kolem, padne hromada slov ne ode mě. Vše upadne doztracena. Budu ten vinný. Prohodím něco vtipného a bude konec.
Jenže si to chci zapamatovat. Pro příště. Musím se to naučit já i ten druhý.
Takhle tedy. Za posledních několik měsíců se změnilo toho v mym životě hodně. Kdyžby se na tohle díval někdo jiný, tak možná nic nepostřehne.Kámošovi to docvaklo. Romantik mi řekl, že jsem záhadný. Babi, že jsem dospěl.
Začal jsem mít víc rád. Život se mi začal líbít.
Lidi žijou, páč musí. Musí mít majetek, aby byli lepší než sousedi. Musí chodit oblečení, by si na ně neukazovali. Být správný ve správném okamžiku. he
A tak se zrodil člověk. Jen mi Bože dej, ať nezapomenu. Neupadnu do konzumu svých tužeb a smyslností. :)
Tento týden byl fajn. Zase mě něco naučil.
Že žít se dá různě, že lidé jsou různí, že příroda je rozkošná, moře šumí jako pohádka. Západy slunce jsou kýčovitě dojemné, dívaje se z moře na svítící budovy a černo-modrou vodu s vlnami. Že se to moc neliší. Místo, čas. Jen změnění herci, na jevišti života hrají svou roli podle scénaře stále dokola a dokola. Až do zkonání.

Doma je doma všude. Když jsem s tím koho miluji ve svém srdci.
¡hola!

Hořkosladký život vžitý do morku kostí

Proč je osobní život tak těžký? Proč rozumím osobním problémům kamarádů, jejichž životy bych vyřešil šmahem ruky. Proč se v tom musim tak ráchat?
Život je velké kdyby. Jedna velká louže. Plná bláta a zlatých mincí.
Chtěl jsem vylít své srdce. Otevřít duši tomu, kdo mě odmítá. Aby to skončilo. A nastalo nové ráno. Mohl bych být sám.
Důstojnosti dát vale. Žádná přetvářka. Jen proud emocí.
Vše samo jinak. Nacucaný holky to změnily na kovbojku. :)
Vše se vytratilo do ztracena.
Rozlilo se v nic.
SMS mě rozladily. Ataky mi dávají výhodu, kterou nevyužiju. Nemá zájem, jasný. Proč tohle neřekne?! Lavírování.
Budeme si hrát. Začalo mě to bavit.
Nemůžu nic ztratit. Poučení je někde tam venku. Cítím, jak mi to dává sílu. Když vím, že tenhle boží človíček má taky chyby. Miluju tu nedokonalost. V tom je krása celého světa.

Hop

Nechval dne před večeří. To platí na mě.
Vše je naruby. Nerozumim tomu. Byl sem už OK. Asik proto, že sem si pamatoval, co sem napsal. Den strávený prací. Vyložený střípky činnosti. Po částech bez smyslu. V celku nepochopitelné. Zábavné. Sledovat se.
Pak pár pivek s kamarádem. Nechutnali mi. Vyléčený alKoholík ještě z Vídně. Je to tak dobře. Nechci začat pít. Dívka coufla. Jedu domů.
Poslední telefonát si říkám nadobro s dobrodruhem. A telefon zvoní. Proč? Měl ho ztratit. Zastavit. Vypnout. Vyhodit. Měl zvonit ale na druhém konci je von. Sakra. Údiv. Nečekané. Už to tak je. Život si hraje. Spokojený s osudem a zamíchá kartama.
Zdar. Všechno je OK. Zprávy snad nic? Omluvit tohle? Vrátil se dřív. Vím toho moc. Už sem chtěl zapomenout. Zas ty plánovačné myšlenky. Nesmím se nechat vláčet. City. Nesmím je slovo co často porušuji. NE.
Tentokrát tohle nepůjde. Nemůžu dělat že nevim. Budu si hrát. Jsem vyrostl, abych si hrál ve vyšší třídě. Sem to ale šprýmař. Nakonec to bude adieu. Hra je rozehrána.

nothin as it seems

Hi czfolkers, zase jeden pár dní za sebou. V tomto světě plném nadějí, přání, žádostí, snů a ztracených ideálů.
Prožil jsem několik málo dní (PaarTagen) ve Wídni. Velké a chladné město. Co v takové aglomeraci dělat? Užírat se nudou, jezdit tramvají, krmit racky a povídat si s ospalými bezďáky? Jaký život tohle může mít? Skončil bych u telky, blazeovaných přítel opery a konec v opitových dopatech podzemního ráje by byl neodvratný.
Jen tak se jednou probudit a být. Tím čím chci. Proč by to muselo být tak těžký.
Jeden den jsem byl i v Maďarsku. Už sám název je natolik šílený, jak nevyslovitelný. Mosonmagyároš. Maloměstečko o pár pěkných ulicích. Lidech, co si hned všimnou každé nové osoby. Milé rozházené domečky, psi co už už zakousnout se do lýtka. Děti snědé jak z afriky.
Pak se nabízí otázka kolik toho člověk vlastně potřebuje. Aby byl. Aby byl šťastný. Já bych měl snadnou odpověď - Alkohol. Udržitelné dočasně. Netřeba rozvádět.
Srovnávat tohle nejde. Vídeň a maďarské městečko. Líbí se mi všude. Vše má své krásy. Hloupé je, že tohle všechno mám i doma...a nevidim to. Žiju vtomdenodenně. Otupělý.
No, jeden benefit musim taky vzpomenout. Začínám si rozumět. Znám svoje chyby a dokážu s nimi žít. Už mi zbývá poslední překážka, abych se popral se sebou.
Hm. Běh na dlouhou trať..ale dík Bože že tohle vím.
A ještě jedna věta. Moc dík za kámoše, i za toho jednoho, správného...co žije podle sebe! Opatruj ho.
I nás všechny.
čai

past recall

Hi folks, neděle se nedělí. Proč mi to tak dlouho trvalo? Přijít na tohle. Teda ne na první větu :). Já vůl si myslel že být dobrý spasí svět. Jak mě taková hloupost mohla napadnout. Nechci být dobrý ani zlý. Nechci žít podle šablony. Budu takový jaký sem. A basta. Zní to konečně jednoduše. První krok jsem udělal už před pár měsíci. Vlastně i kvůliva tomu sem teďka mírně-více rozladěný. Zapoměl sem na sebe. Na to, že o všechno můžu přijít, o přítele, kolegy, práci. Budou se mi posmívat, ukazovat si na mě. Budu odsunut na vedlejší kolej. Jenže tohle se nestalo. Všechno se tak nějak rozplyzlo. Hranice jsou nejasné a už vůbec se nesetkávají s představami. A začalo to tak nevinně :). Překvapuje mě i teď jak jsem po letech moh najít tu odvahu. Ale sem rád že sem to proved. Něco mi dalo sílu to provést. Dík Bože.
Jásal sem předčasně. Stále jsem v tom. Není ještě konec. Ztráty se blíží. Pročistí se ovzduší. Můžu už jenom získat.
Poučky jsou pro psa. Kristovy roky se blíží. Přece se nebudu bát dosmrti. Maličký a utlačovaný. Vždy můžu vše opustit a odejít dál. Sebevědomí není a nebude. Musim si zvyknout. Jsem takový jaký sem. A ne určo nadarmo. eště raz dík Tobě. Aloha

sms

Přestalo pršet. Aspoň na jeden den. Předpovědi počasí bych zrušil. Tak sem byl dvakráte na kole. Viděl západ slunce. Táta říkal, že mrak co stínil slunečním paprskům je atomový hřib. No. Třeba příště.

dobro

Klasický deštivý dnešek. Parádní procházka v kapkách v lese. Močím si to zvesela u velkého buku, podívám se nahoru a velká kapka mi padne do oko jak do tůňky. Chříby sme nenašli. Jen v lese se parádně pářílo jak v prádelně. Taky jsem se naučil poznávat stromy a umim už dub, buk a habr. Hotový člověk z lesa. Stále sem rozhašený jak vápno. Dočtl sem 1984 a málem to se mnou fláklo. Podvědomě sem věděl, že to skončí špatně, ale věřil sem ve vítezství hlavniho hrdiny proti systému. I když mi pozadí knihy došlo už v půlce, nepřestával sem věřil. A pak to přišlo. Dostali ho. A zradil sebe. Zradil svou milovanou osobu. Chvíli sem i zabulel. To přešlo, po tom co sem se dostal k Dodatku knihy a znuděně sem ji odhodil do prázdna. Už mi zbývá jenom ruština, inet a práce. Vyhlídky na slunce nulové, tady by ani Strana nepomohla. Déšť je mi fajny ale tadyk končí fšecka sranda. Útočí na mě zákeřné myšlenky.

rules

Momentální pocity? Jsem voňavoučký, mokrý a plný elánu do dalšího dne. Nastavuju budík na brzké vstávání do deštivého probuzení. Čeká mě dlouhá šichta. Adie

pepé

Fajny djen. A navíc se to šeřilo a vlhlo celý den. V noci sem nespal. Troška osobní psychohygieny ve dvě ráno. Neuškodí. Pozdní vysílání Simpsonů. Probuzení k obědu v rodinné říši. Pak pár partiček rozumné komunikace s náma mladýma. Normo se překvapuju a sem pyšnej na se. Hromadný majl kanadským frendům co zabral celou hoďku.
Tak to dneska hodnotím, zatímco venku močím vedle meruňky.
čéče

puzzled

Divný pocit. Ne že bych ho neznal a neměl co chvíli... :) ale přecejenom překvapil. Tisknu u kompu o106 a napadne mě myšlenka mrknout na výsledky testu FCE. Ten divný pocit do mě vstoupil. Co když jo, co když ne. Nic se nestane ani v jedno případě. Když to nedám budu smutnej. Když jo, veselej. Aspoň prvoplánově sem si to myslel. Vyťukám to, koukám. No jasně že to mám. ... Ale jak to? Byl sem si jistý, že sem to projel. Pamatuju matně ten čas. Osobní krize se násobila s horkem, kdy bílkovinové buňky mozku denaturují a umírají. Někdo mě musím mít velice rád.
Tam nahoře. Tam hrozně vysoko. Kde ani Sputnik nebyl. Jen Lajka už tam dávno je. Proč mi to všecko vychází? Proč mám dycky úspěch? Vůbec jsem se nesnažil. Dokonce jsem i v noci před zkouškama v poho spinkal.
Tak čekám kdy se dostaví ta plánovaná radost. Kdy budu skákat štěstím do vzduchu, udělám piruetku vítězství a zapiju to vlažným mlíkem. A nic.
Já už sem prostě takovej...blandovní.
Bojuju s tím.
Tam, kde se mi nedostaví citový zájem...ten pudový cit, projdu jak po másle. To samé i riga. No jenže když něco chci, mám zájem nebo se zřítím do lásky je všecko naruby. Sfět se zhroutí. Slova nejdou už kor. Bojím se jak ratlík a třebu ocáskem.
No to je krize. Nemám vlastně z ničeho radost. Páč to co chci aby se mi dařilo mi nejde. :(
Schíza v kruhu. Proč sem se musel zamilovat. Ty city. Nedaj spát. Idyž teďka píšu, furt myslim jednosměrně.
A život de dál. Jakoby beze mě. Dívám se jen, kam si to tělo kormidluje. Jakoby přes tlusté sklo. Třeba se jednou probudim. Dřív než bude pozdě.

take care

Achjo. Jdu městem a odpadky padají z koše. Překračuju nedopalky a plivance. Na nádraží v šedé kaluži leží padesátník jakoby vhozený pro postrčení lepších časů. Unavený. Co mě tadyhlek v té zaprděné zemi drží? Špína, náladový lidi, počasí pro psa, vláda pro kočku a velké problémy co sahají k prvnímu plotku souseda. Vrátit se z cest z Kanady a vidět to okolo je síla. Dřív sem byl toho plný, nevnímal tu malost. Složitost každodennosti. Muset vstávat do práce. Jet v přecpaném buse. Nutnost s kterou vstávám a nutím se do běhu. Stresu. Za mořem je lehkost. Bezstarostnost. Přecejenom mají svobodu. Nezatěžují se historií. Neřeší v hospě hlouposti ale globalizování světa. Internacionalismus. Neokomunismus.
Je to snad tím že sem vypad? Starý vlak vykolejil a nechce do starých kolejí? Písnička už není k žrádlu? Prostě sem se špatně vyspal. Časový posun. Tu noc, tam večeře. Spím přes den. Zívám unaveně na česko. A prdím po zelí z oběda.
Proč mě nikdo nevaroval. Proč mi nikdo neřek, že to de i jinak. Nepachtit se za hloupou budoucností. Žít svobodně. Vstát z postele, když svět se chystá ke spánku. Dát si colu a bombardovat Irák. Mám už auto, ženu v bytě se zlatou kreditkou u National Bank, děti nezlobí, poslouchám zákon, platím daně, zdravím sousedy. Trávník se mi zelená, hymnu umím i zpět. Co víc chtít.
Hloupost. Nerozuměl bych svým novým sousedům. Zůstanu zaprděným malým vychytralcem, co nevěří nikomu ni sobě, na záchodě nesplachuje, ponožky mu smrdí třetí týden a nadává na svět stejně jako na své kamarády :)
Aloha Canada.