později téhož dne

Můžu rozdělit dny na pěkné a pěkně posmutnělé. Poslední dobou je nedokážu odlišit. Fšechno se tanějak smrsklo do neurčitého knedlíku.
Třebas si tak občas smutním a najednou je fajn. A zase smutno. Tak si říkám, že se v tom budu ráchat. Užívat si beznaděje a starostí. Vždyť o nic nejde. Pozorovat se, jak se v tom topím. Jenže to přestane. A sranda je pryč. Nedokážu se poučit ani z toho špatného. A když přijde to dobré, jsem stejně out páč nepoznám, kdy je ta vhodná doba se radovat.
Ty si chlapče ztraceney.
Díval jsem se na Klub rváčů. Brilantní idea, střih, kamera, prostředí i postavičky..co hledají soucit a porozumění mezi lidmi co brzo zemrou. Vypointované do extrémů, přehnané. Každodenní bolesti chlazené na nevinných známých. Ikeáčci ve svých unifikovaných domech, konzumující blýskavou stravu u posledního dílu superstar. Nejsem o nic lepší. Mrskám se tím, jak nic nechci, budu nápomocney a stejně vyskakují čertíci z krabičky.
Budu bojovat dál. Dávat ze sebe to nejlepší, i když radši zmizel "po anglicku".
Pučil sem si knížku, která mi byla doporučena. Prý se na druhé stránce poznám. Sentimentální román pro snílky. Na úvodním listu jsem našel noticku:
"Či jsem se jen proto narodil, abych nablízku tvůmu srdci alespoň na chvíli byl?!"