take care

Achjo. Jdu městem a odpadky padají z koše. Překračuju nedopalky a plivance. Na nádraží v šedé kaluži leží padesátník jakoby vhozený pro postrčení lepších časů. Unavený. Co mě tadyhlek v té zaprděné zemi drží? Špína, náladový lidi, počasí pro psa, vláda pro kočku a velké problémy co sahají k prvnímu plotku souseda. Vrátit se z cest z Kanady a vidět to okolo je síla. Dřív sem byl toho plný, nevnímal tu malost. Složitost každodennosti. Muset vstávat do práce. Jet v přecpaném buse. Nutnost s kterou vstávám a nutím se do běhu. Stresu. Za mořem je lehkost. Bezstarostnost. Přecejenom mají svobodu. Nezatěžují se historií. Neřeší v hospě hlouposti ale globalizování světa. Internacionalismus. Neokomunismus.
Je to snad tím že sem vypad? Starý vlak vykolejil a nechce do starých kolejí? Písnička už není k žrádlu? Prostě sem se špatně vyspal. Časový posun. Tu noc, tam večeře. Spím přes den. Zívám unaveně na česko. A prdím po zelí z oběda.
Proč mě nikdo nevaroval. Proč mi nikdo neřek, že to de i jinak. Nepachtit se za hloupou budoucností. Žít svobodně. Vstát z postele, když svět se chystá ke spánku. Dát si colu a bombardovat Irák. Mám už auto, ženu v bytě se zlatou kreditkou u National Bank, děti nezlobí, poslouchám zákon, platím daně, zdravím sousedy. Trávník se mi zelená, hymnu umím i zpět. Co víc chtít.
Hloupost. Nerozuměl bych svým novým sousedům. Zůstanu zaprděným malým vychytralcem, co nevěří nikomu ni sobě, na záchodě nesplachuje, ponožky mu smrdí třetí týden a nadává na svět stejně jako na své kamarády :)
Aloha Canada.