nastěnka

A je to. Bez rozhledu a rovnýma nohama do skla. Kde je ten minulotýdenní čas?
Fčera sem si tak říkal, že vlastně nemám pro co žít. Tedy, že majetek mě nic neříká, vztah skončil, nový nebude, rodina je ve fázi maximální spokojenosti se mnou a já sní. Práce a škola mě neuspokojovaly nikdy. A co teď. Pouštět se do nových letů za hranice všedních dní? Proč? Mělo by to smysl, když nespatřuji nic vznešeného na svém životě?
Určitě jsem nějakých způsobem potřebný. Kolečko v soukolí. Třebas takhle někomu pomáhám, že sem. A ani o tom nevim. A mě pomáhají lidé, a jiné bytůstky.
A tem vztah. Když měl skončit tak skončil. I když to nebylo jasně řečeno. Ale takový je život. Nejasné hranice, nezřetelné přechody. Jen lidé si vymyslely kategorie, slova pro popis. A když nikam nespadáš, holt máš nový šuplíček. Byl sem (a ještě sem) zamilovanej až po uši. A slova mi nešla na jazyk. Jak popsat něco, co se zažívá? Vyslovením by to ztratilo půvab a svou podstatu. Stala by se z toho věc. Co si můžeš koupit nebo napsat do deníčku.
Vlastně to skončilo dobře. Zbytečně se trápit a nutit se do něčeho je hloupost. Tohle musí jít samo. A být oboustranné.
Ale je taky pravda, že takovýhohle extra člobrdu asik nenajdu. I když v okolí pár ještě takovýhle znám, nelze s nimi žít, páč už maj závazky.
Přeju Ti lásko pěkný a dlouhý život. Roznášej tu pohodu a radost ze života jak to umíš a jak si mě to naučilo. Měj sílu být a žít. A zavšiv všechny bytosti svou nadějí. Dalo jsi mi moc a nejspíš to ani netušíš. Vždy tě budu mít ve svém srdci.