ty jsi záhadnej

Tahle slova mi stále zvučí v uších... Jak motto na náhrobek dobrý.
A taky dobrá ironie. Dneska sem měl angličtinu. A tak sme se představovali, kdo prý jsme, co děláme a proč. A navíc paní profesora dodala na moji adresu, že jsem flegmatik...
Proč si to myslíte? Já, který se klepu při každém kroku, a nejradši bych malým a ještě menším, sem tedy flegmatik? Psychotický flegmatik, to jo.

nastěnka

A je to. Bez rozhledu a rovnýma nohama do skla. Kde je ten minulotýdenní čas?
Fčera sem si tak říkal, že vlastně nemám pro co žít. Tedy, že majetek mě nic neříká, vztah skončil, nový nebude, rodina je ve fázi maximální spokojenosti se mnou a já sní. Práce a škola mě neuspokojovaly nikdy. A co teď. Pouštět se do nových letů za hranice všedních dní? Proč? Mělo by to smysl, když nespatřuji nic vznešeného na svém životě?
Určitě jsem nějakých způsobem potřebný. Kolečko v soukolí. Třebas takhle někomu pomáhám, že sem. A ani o tom nevim. A mě pomáhají lidé, a jiné bytůstky.
A tem vztah. Když měl skončit tak skončil. I když to nebylo jasně řečeno. Ale takový je život. Nejasné hranice, nezřetelné přechody. Jen lidé si vymyslely kategorie, slova pro popis. A když nikam nespadáš, holt máš nový šuplíček. Byl sem (a ještě sem) zamilovanej až po uši. A slova mi nešla na jazyk. Jak popsat něco, co se zažívá? Vyslovením by to ztratilo půvab a svou podstatu. Stala by se z toho věc. Co si můžeš koupit nebo napsat do deníčku.
Vlastně to skončilo dobře. Zbytečně se trápit a nutit se do něčeho je hloupost. Tohle musí jít samo. A být oboustranné.
Ale je taky pravda, že takovýhohle extra člobrdu asik nenajdu. I když v okolí pár ještě takovýhle znám, nelze s nimi žít, páč už maj závazky.
Přeju Ti lásko pěkný a dlouhý život. Roznášej tu pohodu a radost ze života jak to umíš a jak si mě to naučilo. Měj sílu být a žít. A zavšiv všechny bytosti svou nadějí. Dalo jsi mi moc a nejspíš to ani netušíš. Vždy tě budu mít ve svém srdci.

pláčou ryby?

Nové ráno a nový den. Vstávání, hledání se, snídaně a cesta.
Cítím zas, jako by mi chyběla síla pro žití. Pro uskutečnění svých plánů. Které mi noc smazala. Ne plánů na budoucnost, ale na existenci.
Musím si dát pauzu. Od hledání a nalézání. Od svého rozpačitého miláčka. Je to tak hrozně smutný. Po ránu.
Nesmím promrhat tenhle den hloupými výčitkami. Stačí mi že žiu. Polehoučku se probudím do reality. Pomaličku začnu žít. Kde je ten včerejší den, který mi dával naději? Není.

la muerte

Tak je konec. Ani necítím vinu, smutek, radost. Jen to neproběhlo jak sem si představoval. A to je dobře.
Na jednu stranu jsem docela šťastný ale i rozpačitý. Kdyby jsme se setkali, stejně bysme si neměli o čem povídat. A vůbec kam jít. Je snad tohle ta všednost? Tam jsem ale ani nedošli. Něco se stalo a nedokázal jsem odkrýt co. Mám to před očima a nevidím to. I tak vědět a umět s tím naložit je problém.
Třeba časem, jako staří důchodci budeme sedět nad hrnkem čaje a povídat o dávné minulosti, kdy jsem byli ještě mladí a mohli dělat věci co už nemůžem.
No zbývá mi už jen žít. A to mě hrozně vzrušuje.
Být sám a svobodný.
Nemyslet na to co bude a co bylo.
Snadno se napíše, hůře provede.
Minulost. dost
a tečka

mlhavé a teskné

Proč tak miluju mlhu. A déšť. Dívat se, jak padají kapky bych mohl celé dny.
Vstal jsem zase bez energie. Můj miláček mi už nezvedá telefony. Ani se mu nedivím. Hrál jsem si s ním. Už dávno jsem poznal že je konec. Jen to nikdo z nás nedokázal říct. Vyslovit do šedé reality dneška. Došel jsem tak daleko, a stydím se za to, že jsem ani nechtěl být jen s ním. Ale dojít až na samou hranici hořkého konce. Netěšil jsem se vlastně na něj, ale na slova konce. Je to tak hloupé. I když mi stále zůstává tam v srdci a udělal bych cokoliv by se vrátil.
A tak pocity se ráno vracejí a odrážejí se do prázdna. Vibrují a zesilují. Snažím se jich nevšímat. Nedávat jim důležitost. Stejně žádnou nemaj.
Pocity. Jak je jenom zvládat. Občas se to povede.
Jen jedno mi zůstává. Žít abych se za sebe nestyděl, žít podle srdce. Tohle mě naučil miláček.
Ať žijete v každodenní plnosti laskavého dne.
Amen

náladové denní snění

Ty rána.
Zajímavé. Mění se mi nálady během dne. Ráno depresivní, mlžná, nechci nikoho vidět, nikam jít. V průběhu dne se jakoby probírám. I pocity se mění. K večeru jsem plný energie. Asik že jsem ten den přežil. Plný optimizmu, elánu, ideálů. A tak i uléhám, abych vstal zase zohnutý. Tak i dnes.
Jen si pokaždé říkám...může se mi stát cokoliv. Může mi kdokoliv nadávat, smát se mi, rozčilovat se, urážet. Jen mě drží, že chci žít podle svého srdce. Co mi říká, kam mě táhne. Tohle jediné, žít podle srdce, podle své duše. Dělat a dávat ze sebe to nejlepší. Tohle je transparent nového dne. A i když nemám energii, i když se špatně vstává a ještě hůře se to provádí, tohle mě drží nad vodou.
Mám vás ve svém srdci.

Hovno s vůní šalvěje

Týden uběhl jak voda. A voda mě vlastně pronásledovala celý týden. Když to shrnu hned na začátku, tak sem si ještě víc zamiloval tuhle malou zaprděnou zemičku bez moře.

Všechno se teď točí kolem jedné pointy v mém životě. Dostat se z tohoto bludného kruhu. Dostat se do zapomění sebe. Hledám odpočinek vuvnitř.
Týden jsem prožil ve slunném kraji, na pláži u moře. Překvapilo mě, že se moje oblast působnosti rozšiřuje. Že se už nebojim tak moc žít. Pár sqelých okamžiků by se taky dalo najít. Jenže sem furt musel myslet na tu jednu osůbku.
Nechci si takhle s nikým hrát. Mučí mě to samotného. Jenže se nedokážu zeptat. Tenhle tejden se to musí dopytlíkovat. Jak to tak vidim kolem a kolem, padne hromada slov ne ode mě. Vše upadne doztracena. Budu ten vinný. Prohodím něco vtipného a bude konec.
Jenže si to chci zapamatovat. Pro příště. Musím se to naučit já i ten druhý.
Takhle tedy. Za posledních několik měsíců se změnilo toho v mym životě hodně. Kdyžby se na tohle díval někdo jiný, tak možná nic nepostřehne.Kámošovi to docvaklo. Romantik mi řekl, že jsem záhadný. Babi, že jsem dospěl.
Začal jsem mít víc rád. Život se mi začal líbít.
Lidi žijou, páč musí. Musí mít majetek, aby byli lepší než sousedi. Musí chodit oblečení, by si na ně neukazovali. Být správný ve správném okamžiku. he
A tak se zrodil člověk. Jen mi Bože dej, ať nezapomenu. Neupadnu do konzumu svých tužeb a smyslností. :)
Tento týden byl fajn. Zase mě něco naučil.
Že žít se dá různě, že lidé jsou různí, že příroda je rozkošná, moře šumí jako pohádka. Západy slunce jsou kýčovitě dojemné, dívaje se z moře na svítící budovy a černo-modrou vodu s vlnami. Že se to moc neliší. Místo, čas. Jen změnění herci, na jevišti života hrají svou roli podle scénaře stále dokola a dokola. Až do zkonání.

Doma je doma všude. Když jsem s tím koho miluji ve svém srdci.
¡hola!

Hořkosladký život vžitý do morku kostí

Proč je osobní život tak těžký? Proč rozumím osobním problémům kamarádů, jejichž životy bych vyřešil šmahem ruky. Proč se v tom musim tak ráchat?
Život je velké kdyby. Jedna velká louže. Plná bláta a zlatých mincí.
Chtěl jsem vylít své srdce. Otevřít duši tomu, kdo mě odmítá. Aby to skončilo. A nastalo nové ráno. Mohl bych být sám.
Důstojnosti dát vale. Žádná přetvářka. Jen proud emocí.
Vše samo jinak. Nacucaný holky to změnily na kovbojku. :)
Vše se vytratilo do ztracena.
Rozlilo se v nic.
SMS mě rozladily. Ataky mi dávají výhodu, kterou nevyužiju. Nemá zájem, jasný. Proč tohle neřekne?! Lavírování.
Budeme si hrát. Začalo mě to bavit.
Nemůžu nic ztratit. Poučení je někde tam venku. Cítím, jak mi to dává sílu. Když vím, že tenhle boží človíček má taky chyby. Miluju tu nedokonalost. V tom je krása celého světa.

Hop

Nechval dne před večeří. To platí na mě.
Vše je naruby. Nerozumim tomu. Byl sem už OK. Asik proto, že sem si pamatoval, co sem napsal. Den strávený prací. Vyložený střípky činnosti. Po částech bez smyslu. V celku nepochopitelné. Zábavné. Sledovat se.
Pak pár pivek s kamarádem. Nechutnali mi. Vyléčený alKoholík ještě z Vídně. Je to tak dobře. Nechci začat pít. Dívka coufla. Jedu domů.
Poslední telefonát si říkám nadobro s dobrodruhem. A telefon zvoní. Proč? Měl ho ztratit. Zastavit. Vypnout. Vyhodit. Měl zvonit ale na druhém konci je von. Sakra. Údiv. Nečekané. Už to tak je. Život si hraje. Spokojený s osudem a zamíchá kartama.
Zdar. Všechno je OK. Zprávy snad nic? Omluvit tohle? Vrátil se dřív. Vím toho moc. Už sem chtěl zapomenout. Zas ty plánovačné myšlenky. Nesmím se nechat vláčet. City. Nesmím je slovo co často porušuji. NE.
Tentokrát tohle nepůjde. Nemůžu dělat že nevim. Budu si hrát. Jsem vyrostl, abych si hrál ve vyšší třídě. Sem to ale šprýmař. Nakonec to bude adieu. Hra je rozehrána.