nothin as it seems

Hi czfolkers, zase jeden pár dní za sebou. V tomto světě plném nadějí, přání, žádostí, snů a ztracených ideálů.
Prožil jsem několik málo dní (PaarTagen) ve Wídni. Velké a chladné město. Co v takové aglomeraci dělat? Užírat se nudou, jezdit tramvají, krmit racky a povídat si s ospalými bezďáky? Jaký život tohle může mít? Skončil bych u telky, blazeovaných přítel opery a konec v opitových dopatech podzemního ráje by byl neodvratný.
Jen tak se jednou probudit a být. Tím čím chci. Proč by to muselo být tak těžký.
Jeden den jsem byl i v Maďarsku. Už sám název je natolik šílený, jak nevyslovitelný. Mosonmagyároš. Maloměstečko o pár pěkných ulicích. Lidech, co si hned všimnou každé nové osoby. Milé rozházené domečky, psi co už už zakousnout se do lýtka. Děti snědé jak z afriky.
Pak se nabízí otázka kolik toho člověk vlastně potřebuje. Aby byl. Aby byl šťastný. Já bych měl snadnou odpověď - Alkohol. Udržitelné dočasně. Netřeba rozvádět.
Srovnávat tohle nejde. Vídeň a maďarské městečko. Líbí se mi všude. Vše má své krásy. Hloupé je, že tohle všechno mám i doma...a nevidim to. Žiju vtomdenodenně. Otupělý.
No, jeden benefit musim taky vzpomenout. Začínám si rozumět. Znám svoje chyby a dokážu s nimi žít. Už mi zbývá poslední překážka, abych se popral se sebou.
Hm. Běh na dlouhou trať..ale dík Bože že tohle vím.
A ještě jedna věta. Moc dík za kámoše, i za toho jednoho, správného...co žije podle sebe! Opatruj ho.
I nás všechny.
čai

past recall

Hi folks, neděle se nedělí. Proč mi to tak dlouho trvalo? Přijít na tohle. Teda ne na první větu :). Já vůl si myslel že být dobrý spasí svět. Jak mě taková hloupost mohla napadnout. Nechci být dobrý ani zlý. Nechci žít podle šablony. Budu takový jaký sem. A basta. Zní to konečně jednoduše. První krok jsem udělal už před pár měsíci. Vlastně i kvůliva tomu sem teďka mírně-více rozladěný. Zapoměl sem na sebe. Na to, že o všechno můžu přijít, o přítele, kolegy, práci. Budou se mi posmívat, ukazovat si na mě. Budu odsunut na vedlejší kolej. Jenže tohle se nestalo. Všechno se tak nějak rozplyzlo. Hranice jsou nejasné a už vůbec se nesetkávají s představami. A začalo to tak nevinně :). Překvapuje mě i teď jak jsem po letech moh najít tu odvahu. Ale sem rád že sem to proved. Něco mi dalo sílu to provést. Dík Bože.
Jásal sem předčasně. Stále jsem v tom. Není ještě konec. Ztráty se blíží. Pročistí se ovzduší. Můžu už jenom získat.
Poučky jsou pro psa. Kristovy roky se blíží. Přece se nebudu bát dosmrti. Maličký a utlačovaný. Vždy můžu vše opustit a odejít dál. Sebevědomí není a nebude. Musim si zvyknout. Jsem takový jaký sem. A ne určo nadarmo. eště raz dík Tobě. Aloha

sms

Přestalo pršet. Aspoň na jeden den. Předpovědi počasí bych zrušil. Tak sem byl dvakráte na kole. Viděl západ slunce. Táta říkal, že mrak co stínil slunečním paprskům je atomový hřib. No. Třeba příště.

dobro

Klasický deštivý dnešek. Parádní procházka v kapkách v lese. Močím si to zvesela u velkého buku, podívám se nahoru a velká kapka mi padne do oko jak do tůňky. Chříby sme nenašli. Jen v lese se parádně pářílo jak v prádelně. Taky jsem se naučil poznávat stromy a umim už dub, buk a habr. Hotový člověk z lesa. Stále sem rozhašený jak vápno. Dočtl sem 1984 a málem to se mnou fláklo. Podvědomě sem věděl, že to skončí špatně, ale věřil sem ve vítezství hlavniho hrdiny proti systému. I když mi pozadí knihy došlo už v půlce, nepřestával sem věřil. A pak to přišlo. Dostali ho. A zradil sebe. Zradil svou milovanou osobu. Chvíli sem i zabulel. To přešlo, po tom co sem se dostal k Dodatku knihy a znuděně sem ji odhodil do prázdna. Už mi zbývá jenom ruština, inet a práce. Vyhlídky na slunce nulové, tady by ani Strana nepomohla. Déšť je mi fajny ale tadyk končí fšecka sranda. Útočí na mě zákeřné myšlenky.

rules

Momentální pocity? Jsem voňavoučký, mokrý a plný elánu do dalšího dne. Nastavuju budík na brzké vstávání do deštivého probuzení. Čeká mě dlouhá šichta. Adie

pepé

Fajny djen. A navíc se to šeřilo a vlhlo celý den. V noci sem nespal. Troška osobní psychohygieny ve dvě ráno. Neuškodí. Pozdní vysílání Simpsonů. Probuzení k obědu v rodinné říši. Pak pár partiček rozumné komunikace s náma mladýma. Normo se překvapuju a sem pyšnej na se. Hromadný majl kanadským frendům co zabral celou hoďku.
Tak to dneska hodnotím, zatímco venku močím vedle meruňky.
čéče

puzzled

Divný pocit. Ne že bych ho neznal a neměl co chvíli... :) ale přecejenom překvapil. Tisknu u kompu o106 a napadne mě myšlenka mrknout na výsledky testu FCE. Ten divný pocit do mě vstoupil. Co když jo, co když ne. Nic se nestane ani v jedno případě. Když to nedám budu smutnej. Když jo, veselej. Aspoň prvoplánově sem si to myslel. Vyťukám to, koukám. No jasně že to mám. ... Ale jak to? Byl sem si jistý, že sem to projel. Pamatuju matně ten čas. Osobní krize se násobila s horkem, kdy bílkovinové buňky mozku denaturují a umírají. Někdo mě musím mít velice rád.
Tam nahoře. Tam hrozně vysoko. Kde ani Sputnik nebyl. Jen Lajka už tam dávno je. Proč mi to všecko vychází? Proč mám dycky úspěch? Vůbec jsem se nesnažil. Dokonce jsem i v noci před zkouškama v poho spinkal.
Tak čekám kdy se dostaví ta plánovaná radost. Kdy budu skákat štěstím do vzduchu, udělám piruetku vítězství a zapiju to vlažným mlíkem. A nic.
Já už sem prostě takovej...blandovní.
Bojuju s tím.
Tam, kde se mi nedostaví citový zájem...ten pudový cit, projdu jak po másle. To samé i riga. No jenže když něco chci, mám zájem nebo se zřítím do lásky je všecko naruby. Sfět se zhroutí. Slova nejdou už kor. Bojím se jak ratlík a třebu ocáskem.
No to je krize. Nemám vlastně z ničeho radost. Páč to co chci aby se mi dařilo mi nejde. :(
Schíza v kruhu. Proč sem se musel zamilovat. Ty city. Nedaj spát. Idyž teďka píšu, furt myslim jednosměrně.
A život de dál. Jakoby beze mě. Dívám se jen, kam si to tělo kormidluje. Jakoby přes tlusté sklo. Třeba se jednou probudim. Dřív než bude pozdě.

take care

Achjo. Jdu městem a odpadky padají z koše. Překračuju nedopalky a plivance. Na nádraží v šedé kaluži leží padesátník jakoby vhozený pro postrčení lepších časů. Unavený. Co mě tadyhlek v té zaprděné zemi drží? Špína, náladový lidi, počasí pro psa, vláda pro kočku a velké problémy co sahají k prvnímu plotku souseda. Vrátit se z cest z Kanady a vidět to okolo je síla. Dřív sem byl toho plný, nevnímal tu malost. Složitost každodennosti. Muset vstávat do práce. Jet v přecpaném buse. Nutnost s kterou vstávám a nutím se do běhu. Stresu. Za mořem je lehkost. Bezstarostnost. Přecejenom mají svobodu. Nezatěžují se historií. Neřeší v hospě hlouposti ale globalizování světa. Internacionalismus. Neokomunismus.
Je to snad tím že sem vypad? Starý vlak vykolejil a nechce do starých kolejí? Písnička už není k žrádlu? Prostě sem se špatně vyspal. Časový posun. Tu noc, tam večeře. Spím přes den. Zívám unaveně na česko. A prdím po zelí z oběda.
Proč mě nikdo nevaroval. Proč mi nikdo neřek, že to de i jinak. Nepachtit se za hloupou budoucností. Žít svobodně. Vstát z postele, když svět se chystá ke spánku. Dát si colu a bombardovat Irák. Mám už auto, ženu v bytě se zlatou kreditkou u National Bank, děti nezlobí, poslouchám zákon, platím daně, zdravím sousedy. Trávník se mi zelená, hymnu umím i zpět. Co víc chtít.
Hloupost. Nerozuměl bych svým novým sousedům. Zůstanu zaprděným malým vychytralcem, co nevěří nikomu ni sobě, na záchodě nesplachuje, ponožky mu smrdí třetí týden a nadává na svět stejně jako na své kamarády :)
Aloha Canada.