Rituál života

Ježíš je radikálním milosrdenstvím, jedinou silou silnější než zemská tíže, jediným Pánem a jediným bohatstvím, ať se člověku stane cokoliv. Pouze radikální milosrdenství může být milosrdenstvím, jinak není milosrdenstvím vůbec. Ježíš není Ježíšem jen tak trochu. (...)

Bůh je Milosrdenství, je Velkorysost, je Dávání. Synonymem, které to snad vyjadřuje nejlépe, je Život. "Jsem, který jsem životem pro tebe!" je nejlepším překladem slov, která slyší Mojžíš z hořícího keře, když se ptá na Boží jméno. "Jsem Život," řekne v Janově evangeliu Boží Syn. Jeho podstatou je dávání; opakem života je smrt, tedy život, který se sám nedaroval. (Heryán, L.: Exotem na této zemi, 2016)

Jasně, řeknete si, že to může být náhoda. Ale není. Vím, že to není. Je to podivná Boží vůle, spřadené nitky Božího milosrdenství mezi náma, které mnou i vámi prorůstají. Úplně a zcela jsme na ní závislí. Na milosrdenství, na Lásce. Je až neskutečné to Boží plánování. Ty osudy a příběhy, co mě potkávají. Jsou možná lechtivé, jsou možná divné, a to hodně, ale rozumím jim. Mluví mi z duše, opájejí mě Nadějí a životem. Mohl bych říct, že za poslední dny a týdny mého života žiji. Poprvé a naplno. Ne, nic se nezměnilo. Nepomátl jsem se, ani neberu prášky na hlavu. Stále žiji se svými seniory, stále mi bývá v bytě neplatička, stále jsem ve stejné práci, stále jsem sám. Jenže to hledání mě naplňuje. Není to najít někoho. Být s někým. Je to být někomu nablízku. V tom marném hledání, být účasten, modlit se, být nápomocen jenom slovem kolikrát. A mít je rád. Je to prosté. Naplňující. Jsem zamilován do života. Několik dní, týdnů. A je to nádherné. Někdy spím a někdy ne. Dějou se mi podivné věci, příhody a náhody co jsou mimo chápání. Piju litry kafe. Jsem klidný i podivně nabuzený. Žiju a užívám si to. Je to krásné žít. ... To nejlepší z Boha je život.

Měl Ben pravdu?

Je to v lidech. Těch druhých. Skrze ně přichází. Je to vsetínský milovník a jeho deníčkový život. Je to Lukáš a jeho mimochodná zmínka, že se začíná v kostelích cítit tak nějak doma. A je to bývalý šéf a jeho gratulace. ... Jen ty děti. Ty mě koušou, plácají, škádlí, dělají si srandičky. ...  Tu bráchovu bandu loupežníků mám rád.

Nic co nechceš

Ježíš se (...) ukrývá v nejchudších a nejslabších, ale rovněž v bídě našeho vlastního já. Při pomyšlení na něco takového se naše srdce chvěje strachem, protože skrývá-li se Kristus v nejmenších, nejslabších a trpících, skrývá-li se v mé vlastní bídě, pak je to skutečná revoluce. Chudí jsou v tomto případě skutečně v srdci církve, jsou srdcem lidstva. Není možné je odsouvat někam na okraj. Tato revoluce vyžaduje naprosto zásadní přeskupení politických, společenských i náboženských struktur. Znamená to, že se musejí strhnout opevněné hradby předsudků a zdi zabezpečení. Ježíš všechny tyto hradby strhává, aby nás vyvedl do nejistoty lásky a společenství, kde je přítomen Bůh a kam volá i nás. (Vanier, J.: Krása lidskosti, 2016; KT)

Jay měl být připraven. Že to začne a jednou skončí. Na ty emoce. Smutek. Nemožnost cokoliv změnit.
A zase je tu ta samota. Není to kamarádka. Host co přichází nepozván. Prázdnota se sebou. Budoucnost, co nikdy nepřijde. Den co je den ze dne stejný. Prázdnota bytí.
Prosím; za změnu života, za někoho v tomto možném. Za touhu, po životě, po Bohu. Zaměstnej mě..
Nemám teď co ztratit. Tentokrát už vůbec nic. Nic už nemusím. Nikomu nechybím. Nikde nepatřím. Nic mě nepoutá. Život prázdný. Bez plánu a budoucnosti. Bez naděje. Přemýšlím o Božím království. Jak abstraktní je to pojem. Má to být pokračování tohoto? Nikdy prosím, vynechejte mě..
Není to pesimismus. Je to tak. Někdo má nemoci, starosti, rodinu, kariéru, moc a slávu. Mým darem je zapomnění. Pamatuji se... přál jsem si být jako ti maličcí. Kříž můj dostal svůj tvar. Kříž, co má být nesen za soumraku. Padám hned poprvé.

Změn můj život. Ty jej změň. Tady jsem...

J.

Osten

Najednou to je. A najednou je prázdno. Nemáme si co říct. Uteklo to. Zůstává naše vlhké cosi co chce dát pryč. A v té vší prázdnotě, čase potom, jsem tím skutečným. Jsme těmi zraněnými, hluboce a neopětovaně milujícími, co něco někde ztratili. Ani ne svou vinou, jen jakoby nám někdo něco zapomenul dát. Cosi, co utiší to naše hledání. Zamilovávání se, dřímotu, odmítání a prosby o odpouštění. 

Není v tom Bůh? Nejsi v nás tajemně skrytý? Tělo Krista ukřižovaného a bodaného ostnem, za který nemůžeme. Kristovy děti. Matčiny. Nepoznali a nepoznáme tuhle lásku. Vyhnanci beznaděje. Kristovy děti, co nemají nikde dovolání, úkryt a útočiště. Chtěl bych takovým být. To není otázka. To je skutečnost. Je to životní poušť s kamením touhy. Přebýváš s námi, mezi námi a mnohdy za těmi děsivými příběhy druhých Tě poznávám, když se zasmějeme nad osudem. Přijmeme svou ubohost, roli co jsme si nevybrali. Rádi bychom milovali a byli milováni..vlastně jako vy všichni. 

Jay

Nutkavé představy

On sestupuje dolů, aby hledal otroka, kterého miluje; On bohatý se vydává naší chudobě, ukazuje se nám, vyznává nám svou lásku a prosí nás, abychom mu ji oplatili.

Bůh nesmělý a žebrající. (..)

On je milosrdný, moje duše to ví. Je nekonečně tichý a pokorný, a pokud ho duše uvidí, promění se v něj, stane se láskou k bližním, a sama bude tichá a pokorná. (Lafrance, J.: Modlitba srdce, 2017)

Bože, proč mě tak nesnášíš?

Ne, nemá se Jay špatně. A to je na tom to nejhorší. Nic jej nenutí si volit. Měnit se, hledat a vůbec zkoušet, a padat. Nechce tu zase plakat jako vždy. Nechce být tím ukřivděným mamánkem. Ale je..

Místo sluchátek a muziky se modlím. (skautský playboy 15 let).

Nice. Takové věci mě dostávají stále do kolen. Jak Ty si ty lidi voláš. Je pravda sice, že jeden jak druhý jsme jeli v podobném stavu. Vlastně to mi dovolovalo být přístupný. Předmanželský sex. Vlastně se ptal zda do toho jít. Zda do toho poznávání se spadnout rovnýma nohama. Co bych dělal na jeho místě, ptal bych se někoho druhého? Ten má koule co. Je pravda, že se za něj modlím. Tak možná proto ta otevřenost. Říkal, že bráchy se ptát nejde. Nice. Poradil sem.. :)

A tak je to se vším. Přichází to jinak. No. Jako David dnes. Státnice. Růženec na ruce. Docela mu to šlo. Vzpružil se. A tam sem si uvědomil, že přicházíš právě k nám takovým. Slabým, na okraji, takovým těm co se chytají každého stébla. Pošetilosti. Jinému by byla pro smích. Nice. Svezl tátu kdysi domů. A tak si nás vychováváš...

Jak se ma Bejby Mazak? Florbal neuspesny. Pivo svec mizerne. V buse typek z makra. Takovy no, a pritom myanmar, novy zeland, liverpool. A ma pivni mapu po cr. Nice setkani. Epicke. V utery pry zas :) Ctvrtek setkame jo.

Čtvrtek setkáme. Máme svoje kina. Kola, stoleček. Lékaři a návštěva u mě v práci. Pokoru chudáka má.

Co ještě Jay má? Ty nutkavé představy, co nechce řešit. Má je docela rád. Zvykl si na ně. Barevnosti. Nepřijme tedy nabízenou pomoc. A přidává další závislosti. Budiž mu odpouštěno.

Kutná Hora jej povzbudila v cestování. Ceausescova Bukurešť s fotografem mlhy jej natěšila. A proto pokračuje dál. Stihl být biřmovacím patronem Martina a jeho rodiny. Z nejlepšího looserem. Na pouti v rodině u Lukáška. Jay chce být radostným, sám sebou, nebát se, a  takové ty romantické bláznivinky, no.

No tak nějak.
J.

Stabilizovaný

Pokoušíte-li se říkat pravdu a nestaráte se přitom, kolikrát již byla před vámi vyřčena, stanete se v devíti případech z deseti originální, aniž jste si toho všimli. Tento princip prostupuje celý život odshora až dolů. Vzdejte se sebe sama a naleznete své skutečné ,já‘. Ztraťte svůj život a zachráníte jej. Podrobte se smrti, podrobujte smrti den co den své ambice a svá oblíbená přání a nakonec celé své tělo: podrobte každý nerv své bytosti a naleznete věčný život. Nenechávejte si nic pro sebe. Nic, čeho jste se nevzdali, vám nebude nikdy patřit. Nic ve vás, co nikdy nezemřelo, nikdy nepovstane z mrtvých. Starejte se o sebe a nakonec naleznete jen nenávist, samotu, zoufalství, vztek, zkázu a úpadek. Ale hledejte Krista a naleznete ho a k němu vám bude všecko přidáno. (C. S. Lewis „K jádru křesťanství“, Návrat, Praha, 1993 – čl. Milujte se 40/2017)

Jay to má rád, tyhle noční etudy. Které ráno proklíná. To sezení u táboráku se sklenkou čehokoliv a důvěrností. Fakt má Pepina rád. Rodinu, jeho manželku, syna, dceru. Pepin je na ně přísný. Modlí se za ně. Daří se jim. Navzdory téměř čelnímu nárazu v osobáku do osobáku, navzdory hledání zaměstnání.

Ty poslední dny jsou vyplněny nezaslouženou pomocí shůry. Ne ani vedením jako odevzdáním. Jay nechce s nikým být. Nechce hledat, chodit na marná setkání, psát důvěrné zprávy doztracena. Žije co mu Ty dáš. Že je to kolikrát obyčejné, málo bouřlivé, vlastně to nestojí ani za řeč...ale je to úplně krásné, důstojné, obyčejné a ani by nepomyslel, že je to uskutečnitelné. Tak se to stalo s MartinemK, biřmovacím kmotrem mu je a Jay si toho považuje. Tak jako s Robotikem, kterého drží jen společný projekt manželství. Tak jako třikrát po tři dny v kině a jednou na divadle ochotníků gymnazistů ze Vsetína s Mazim. Stabilizovaně chodí po lékařích. Dennodenně píše zprávy. Je tomu Jay rád, jako dnes.

 fck, active day. Zadne kopani jamy na nespravem miste, zadne chystani dreva na zimu, zadna opekacka spekacku s rodinou a detma co po tobe hazou travu ;) zadne piti vina az uplne dojde. Mas idealni krasny mestsky day. Rodicovsky navzdory. Ja spokojenej. Sem rad, za slunce, mesicek, vsecko to okolo. gnacht

Vím, že jsi

Hříšným ukazuje cestu. On pokorné vede cestou práva. 
Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí. Každodenně skládám svou naději v Tebe. 
Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine. Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost. (srov. Ž25)

Jaké má Jay poselství do těchto dní nového roku? Má jen hodně málo. Je mizerným dobrákem a musí prosit o pokoru do každého dne. Musí mít vděčnost za druhé, co k němu přicházejí, co je k němu posíláš. Jsou jako hvězdy v černočerné tmě jeho vlastní bezradnosti a ztracenosti. Nutně touží po pokoji. Po pokoji v duši, klid v rozervanosti. Žádal o pomoc a Tys jej nejednou vyslyšel. Ozval jsi se na volání o vedení duchovní, lékaře duše, přátele stejnakosti. Musí být vděčný svým blízkým, rodině, modlitbám, svědectvím o životě Benovi, Lukymu, Honzovi, Františkovi, Tomášovi, Pavlovi, Vladislavovi. Měl by přestat pochybovat, stěžovat si, měl by se pouštět do všeho s odhodláním jako Bedny.

Stojí uprostřed vás, ten který přichází. (srov. J1:26-27)

Nestydět se být

Pusť se do toho se srdcem chudáka, s prostou pokorou těch, kdo žijí v ponížení, které nakonec přijali sice bez zalíbení, ale zároveň bez revolty. Poznají se podle ohleduplnosti a skromnosti. Jako by si netroufali. Jako by se považovali za nehodné sloužit. Ponížili příliš sami sebe a byli příliš poníženi druhými na to, aby se odvážili vyčnívat nad ostatní. Jsou, jako by nebyli, ale přitom nejsou méně stateční. Mají odvahu a smělost dětí, troufalost maličkých. Bůh je shledává krásnými!
Protože se často uzavírají do sebe, otvírají dokořán svou bránu nejchudším. Jsou tak křehcí, že potřebují neustále přijímat tělo Páně, aby zachovali čistotu, která je bez něho nemožná. Tak snadno klopýtnou, že na cestě kupředu musejí postupovat od odpuštění k odpuštění. (Tvé tělo je stvořeno pro lásku, Daniel Ange, 2013)

 

Vytvořit prázdnotu

Ať jsi kdokoliv a kdekoliv, ať je tvé srdce jakkoliv poznamenané dosavadním životem, musíš mít někoho, na koho se můžeš spolehnout. Co kdybys i ty přijal Ježíše jako někoho, komu se dá důvěřovat? Tvé srdce je už možná vyčerpané tím, jak špatně miluje! Možná, se už zatvrdilo. Ale nezoufej! Určitě stále ještě sní o dosud nesplněné první lásce, která by ho byla hodna. Je třeba hledat někoho, kdo si tvé srdce zaslouží, kdo ocení tvou touhu po lásce. Tvé srdce není prázdné, naopak přetéká láskou, protože ještě nenašlo nikoho, komu by ji darovalo. (Tvé tělo je stvořeno pro lásku, Daniel Ange, 2013).

Ztratil jsem se v sobě. Znovu. Nemá to nic společného s Bohem, hříchem, neposlušností. Má to společné s duševní částí mne. Neuspořádaná, tepající, řeka uvnitř, bez klidu, večer nevím v čem se ráno probudím. Zapomínám být sám sebou, protože je to pohodlné. Nechci být sám sebou kvůli konfliktu. Nechci nikoho zranit a zraňuji sám sebe. Osten. Vyčítavý hlas v mé hlavě. Možná je to otec, máma, já. Uzavřel jsem se posledního půl roku a možná i déle před světem. Ženami, konflikty, otázkami, životem. A došel jsem ke konci. Osudy ke mě nemluví, Bůh ztratil lehkost, kamarádi se stali břemenem, ženy potenciálními sňatkovými nabídkami. Kam sem se to skryl? Přestal jsem být opravdovým, radostným; zapomněl jsem milovat. Sebe především. Spokojil jsem se s komfortem, rozvrhem a všedností. Bohem co nemluví. Kamarády, co si musím udržet. Stal jsem se svou vlastní karikaturou. Asi to má co dělat s mou sexualitou, ale ne úplně. Ta barevnost má taky svoje hranice. Bojím se být zranitelným. Odmítnut. Milován. Vůbec dýchat se bojím. Pracovat poctivě. Nestydět se. Vlastně měl bych děkovat, že můžu po tak dlouhé době něco o sobě napsat. Tak mi to chybělo.

Poslal mne, abych uzdravil ty, kdo mají zraněné srdce, abych vyhlásil zajatcům propuštění. (L 4,18)

Pražský vegan nalezl sobě identické zrcadlové partnerství. Mariánský ctitel po svatbě bratra objel přilehlá poutní místa a cizinu. MartinK viděl Psi páně, pět dní strávil u Dominikánů, a je okouzlen jejich mnišstvím. Odejde, závidím mu. Stejně jako MartinuC, co odešel dnes na rok do komunity Cenacolo. Vojna s Radostí. Ty maličkosti skrze druhé mě dělají šťastným.

Jay

Compelle Intrare

Compelle Intrare, "přinuť vjíti" (L14, 23). Boží tvrdost je laskavější než lidská změkčilost a jeho nucení je naším osvobozením. (Zaskočen radostí, C.S.Lewis, 2006)

Pokora maličkých je pokora toho, kdo je bezmocný, malý, neschopný a nemá co předávat. Zde nezbývá, než si pravdivě přiznat svou ubohost, nehrát si na mocného, soběstačného, ale v poníženosti přijmout, že jsem závislý na druhém a potřebuji pomoc. Pokora se projevuje jako otevřenost pro přijetí daru, jako dveře srdce, jež otevřu dokořán. Rodí se důvěra a víra, další ctnosti, že opravdově šťastný budu jen tehdy, když mě ten druhý naplní. Nemusím tedy pracně hledat své štěstí ani své potřeby, protože Ten, kdo mě má rád, ví lépe než já, co potřebuji a co mě učiní šťastným. Tak se mu svěřím a otevřu, odevzdám se jeho lásce. Uznání závislosti a otevřenost přijmout dobro od druhého je pokora chudých a maličkých. Tímto způsobem se nabízím Bohu. (Apoštol 2017/01, br. Dismas)

Mým největším nepřítelem - jsem já sám. (Jay)

Pár životních etud v mezičase. Vztah začal a skončil, nebylo na čem stavět. Po půl roce jako po osmnácti letech manželství. Prostředník k dospělosti.

Nejvřelejší prosby se nevyslovují nahlas, život našeho bližního nás prosí mlčky.

Přicházejí a jsou statečnější než Jay, nesou život s hlavou vztyčenou, padají a zvedají se z prachu. Mnozí jsou pro mě svědectvím, světlem na cestě. Povzbuzením v temnotě a v pochybnostech. 

Světlo, co nám stále svítí na cestu ani nevidíme, a přitom je Boží přítomnost mezi námi.

Mnoho Světla přeje,

Jay

Maličkosti

Maličkosti jsou co nás drží nad vodou. Co drží Jaye nad vodou. Vždy by mohl propadnout skepsi, blbé náladě nebo uprchlické vlně. Drží ho takové skoro až jemné maličkosti.

"Učím se od tebe" říká jakoby mimochodem oMartin včera při přivítání.

"Rád sem byl s tebou" třepe rukou František dnes po společenské akci.

Taky ho přivádí k úžasu opravdovost MartinaB., kdy si uvědomuje všechnu tu skutečnost, krutou realitu, lidská omezení a nebrání mu to žít a jít dál. Pracovat v práci, která klade překážky. Být vytrvalým a skromným jako bc. MartinK od Olmiku.

Co ho vlastně drží nad vodou, když se všechno zdá stejné jako před tím. Padá do stejných věcí co by radši ani neznal, potkává bývalé a myslel si už i dávno odvanuté příběhy, musí se vyrovnávat s nenávistí ostatních, surovostí většiny co s lidmi nakládá jako s materiálem a ne jako lidskou bytostí.

Asi je to přiznání vlastní nedostatečnosti. Tak trpké křehkosti, že může být zlomen, a bývá zlomen dennodenně třeba jediným příběhem. A taky záchrany. Naděje, která přichází až kolikrát nakonci. Kdy už se to nedá vydržet. Je to jenom na chvíli. Aby to bylo krásnou maličkostí a zapamatoval si to na dlouho. Aby z toho mohl žít v té mlze bezcílnosti a čekání.

Drží ho už jen ty 4% denně.

Jay

Někdo tě miluje a ty o tom nevíš

Čas našeho života je nám dán pro přijetí nebo odmítnutí spasitelné Boží lásky. Zemřít "mimo tuto lásku" neznamená jenom nemilovat, ale také nedovolit nechat se milovat. Nepřijmout lásku. Pokaždé, když odmítáme lásku, uzavíráme se do sebe a to může vést k definitivnímu odříznutí a uzavření se vůči Bohu. Pokaždé, když děláte něco pro ostatní, pomáhá to i nám prorazit "skořápku" naší pýchy a egoismu. (Apoštol Božího Milosrdenství, 3/2015)

Už nemůžu. Chybí mi sebevědomí, dělám chyby v rozhodnutích, nikoho nemám a stydím se říct, co vlastně chci. Vlastně mi činí problémy žít. Nejsem užitečný, mnohdy smutný, pronásledovaný ženami, které odmítám.
Ty jsi jiný, máš moc svou bezmocí.
Jsem na hranici svých možností. Ať udělám cokoliv, obrátí se to v niveč. Dívám se na většinu věcí skepticky bez naděje. Říkáš, že mi požehnáš v mém rozhodnutí. Kde najdu důvod?
Toužíš zamilovat se do mě a bráníš se tomu. Jenže nechceš být bláznem a tak se snažíš být ze všech sil normální. Daří se ti to na jedničku, až příliš dobře, ztrácíš přitom drive, hloubku, radost. Děláš věci pro to, aby byly.
Musím prožívat lásku?
Měl bys dávat toho, čeho máš nejmíň - lásky. Není to náklonost, soucit, pocit. Je to důvod. Důvod každého tvého kroku, rozhodnutí, nádechu i výdechu.
Má láska je mizerná.
Nedávej svou lásku, ale Mou. Buď listonošem mé Lásky.
.....
Zaměříme-li se na to, co je v člověku živé a lidské a co v případě těch nejubožejších z nás bývá ukryto až na samém dně jejich srdce, sklidíme bohatou úrodu. (J. Vanier)
.....
Rodina a kamarádi jsou mi oporou. Mazi má VIP kartu na parkování, sešívanou nohu z dlouhé dovolené a doprovázení Pannou Marií z Aingenu. Honza Tulák cestuje, Bosé karmelitky s poštovním pohledem, žije v tichu nad městem v maringotce se slámou. Je křehký a neuvěřitelně hodný. Happy ending bez Míši. Rozchod chirurgickým řezem po narozeninách přináší touhu nebýt zapomenuta.  ..nebude lehké se rozejít, nebude lehké s ní zůstat.. Přesvědčení přišlo skrze modlitby a Aleše Opatrného. Vsetínský milovník žije jako adolescent, navíc se modlí chvály, čte skauta Váchu, žil 3 měsíce ve svazku a byl mým prvním chatařem na FB. Brácha stihl dvě děti a skácet ořech pro stavbu domku. Medvídek zvrací při půstech a kupuje samotu. Radostné svatby Aničky a Dominika s očekáváním, Ireny a Jirky s dnes narozeným Samuelem. U rodiny Robotika střídají dobré dny ty horší a naopak. Vik prožívá letní noncatholic affairs.
A co Jay? Nudí se. Prosil o rvačku a druhý den přišlo vyslyšení. Jen málo dělilo konfliktního juniora a Jaey. Nečekaně a zázrakem se omluvil. Přednášky jsou obstojně navštěvované, Jay je osobní a zvyšuje soustředěnost. Studenti nosí křížky na krku. Nestydí se. Za vyznání a mediálně propíranou Církev. Děkuje jim.
Jay se seznamoval. Příšerné, přebrané, mizerné, to tak nepůjde. Ježek ví.
Jaye ve víře drží ty malé světlé dny a zářící hvězdy. Jako je MartinM, šikovný a skromný, vypadá bez utrpení a starostí; taky MartinV co pracuje jako dobrovolník s mládeží; no a MartinK, bakalář s hotovou bakalářkou půl roku před odevzdáním. Rozhodl poslední slide prezentace v ST o rzi a pokladech v nebi.

Vždy když se mě dotkneš Pane v srdci, pláču radostí. Trvá to jen na malou chvíli, a možná kdyby to trvalo déle, nemusel bych tu obrovskou lásku vydržet.

Do nového roku přeji odvahu začínat znova,

Jay

Käsekrainer

Není nutné mnoho vědět, aby ses mi líbil - stačí, že mě velmi miluješ. Takže zde se mnou mluv tak, jako bys mluvil s tvým nejlepším přítelem. 

Řekni mi jeho jmého a potom mi pověz, co chceš, abych teď pro něho udělal. Vypros si mnoho - neváhej mě prosit.

Mluv ke mně jednoduše a upřímně o chudých, které chceš utěšovat, o nemocných, které vidíš trpět, o zbloudilých, které toužíš vrátit na správnou cestu. Řekni mi o každém alespoň jedno slovo. 

Řekni mi otevřeně, že jsi snad pyšný, sobecký, nestálý, nedbalý ... a potom mě popros, abych ti přišel na pomoc, zbavit se toho všeho s větším nebo menším úsilím, tak jak chceš.

Nestyď se! Je mnoho spravedlivých, mnoho svatých v nebi, kteří měli přesně ty stejné chyby. Ale oni se pokorně modlili ... a později se od hříchů osvobodili. 

A neváhej také prosit o své zdraví, jakož o šťastné dokončení své práce, obchodů nebo studií.

Jay je na cestách. V daleké-blízké zemi. Slušné zemi u Dunaje. Mnoho kostelů, málo lidí v nich. Přesto živé společenství. Anglická mše s filipínským knězem, německá ve starém ritu, trinitáři mezi turky, čeští redemptoristé. Kostely jako ostrovy uprostřed oceánu světa. Tonoucího světa. Pohoršující církev. Ubohost církve je stěžejní. Záměrem Boha bylo pohoršit svět skrze Krista. Fatální omyl je následovat Krista bez církve. Člověk slabý, zve slabé lidi, aby vynikla Boží láska. Aby ukázal, že Láska vydrží všechno (P.Maria Satoria). Jenom když jsem k sobě pravdivý a upřímný, ne že přestanu být hříšný, ale vidím se takový jaký jsem. Ubohý a bezmocný. Nemůžu si nijak zasloužit Lásku. Já ji dostávám. Dostávám ji zadarmo. Jen tak. Milosrdenství. To je když se ztrátím a najdu cestu. To je když můj roomate Jun z vietnamu je dobrý kluk. To je ta chvíle, když se neberu moc vážně. To je hudba, kterou hraješ přímo do mé duše.

Vše to ti mohu dát a tobě dám. A přeji si, abys mě o to prosil, jestliže to není proti tvojí svatosti, ale pro ni a její podporu. Co potřebuješ zrovna dnes? Co pro tebe mohu udělat?

Kdybys věděl, jak moc si přeji ti pomoci! (Jan Horák SDB Wien: Čtvrthodinka před Nejsvětější svátostí, úryvky textu sv. Antonína Maria Claret, 1990)

A tak tě prosím. Za všechny kolem mě. Za ty co zemřeli - jako súsed Hanáčkůj. Co umírají. Prosím tě za lidi co jsou na cestách, jako holky Kulifoga, Švédka a Barborka. Prosím tě za Robotika a jeho rodinu, za Maziho a další den, prosím za Jitku a její rodinu. Prosím za Medvídka a radost do života. Prosím za rodinu bratra. Za vsetínského milovníka. Prosím tě za doplavání k ostrovům radosti a lásky. Je to hodně, když žijem a jsme tedy. A to je milost. Dar od Boha.

Mějte se dobře,

Jay von Prater

Pravdoláskař Jay

Žít život neuspokojený a nešťastný je to nejpohodlnější co může člověk udělat. Žít život naplněný, vnitřně bohatý a lidský stojí úsilí, hlubokou víru, vzájemný respekt a kázeň. (Saporosy Lászlo)

S pokorou Jay musí vstoupit do nového roku. Byl báječný a bohatý. Na zázraky a na rozhodování. Jay se naučil stanovovat si cíle a sebevědomě je prosazovat. Být uvolněný a povzbuzovat je opravdu posilující pro Jaye i pro ostatní. Má moc kamarádů. Martin jej kope pod stolem do nohy, Hanka ze školky jej zve do kina, Honza na párek o silvestru, slečna veterinářka jej veze domů autem z rodiště S. Freuda a L. Janáčka. Maličkosti co hrozně těší.
Dějou se zázraky. Nejenom v Medjugorje, ale také tady. Míša měla poslušnou třídu jako nikdy dřív, Honza Tulák si našel dívku a Lukáška si ve školním autobuse vyhlédla zase jiná dívčina. Robotik je neustálým zázrakem, má Jaye rád a dochází k ostrým dialogům. Krásné.
Vsetínský milovník po usilovném studiu Judaismu a pozemských zapovězení samosebou přechází na křesťanství :) Zázrak.
Vik ztrácí iluze o materiálním úspěchu:
..There is a little change concerning me. I did quit my dreamjob. It slowly has been becoming a "shitjob". Now I'm seekeing for the next one..
A Mazi obdarovává z mála a s radostí!

Je to super žít svůj život. Se svojima defektama, s tím co mám nebo mě naopak chybí. V tom kde sem. V rodině, kam sem se narodil. V práci, kterou nesnážím nebo s lidma co jsou živočišní. Je to skvělé se rozhodovat a mít vytvořený svůj vztah ke všemu. Člověk se musí nejprve ušpinit, vynaložit úsilí, bojovat, postavit se a pak to jde samo. Roste to s Boží pomocí.

Naděje to není přesvědčení o tom, že něco dobře dopadne. Naděje je jistota, že ať to dopadne jakkoliv, tak to mělo svůj smysl. (Václav Havel)

pravdoláskař
Jay

Teď je nepřekonatelný vrchol mého života

"Otvorte dokorán dvere Kristovi", otvorme srdce, život... Ĺudia potrebujú nádej, doveru, lásku, pokoj, všetko. My sme tí, ktorí ich možu nasýtit, sme rozlámaným chlebom, ktorý dnešné ĺudstvo tak veĺmi potrebuje. Mladí ĺudia, svet vás potrebuje, ale iba ak odpustíte, budete slobodní a schopní milovať za každých okolností všetkých a kdekoĺvek. Uvedomte si, aké krásne je mocť milovať všade a všetkých. Láska je tou najvýnosnejšou aktivitou. Zarobíme oveľa viac tým, že milujeme, nič nám nebude chýbať, láska nám dá život, a ak máme život, máme všetko... Stretla som Ježiša a veľmi túžim, aby ho mohol stretnúť aj každý z vás. (Comunita Cenacolo: Záblesky svetla, Zo srdca matky Elvíry, 2011)

Utíkají. Protože jsou sami, protože ta obyčejnost každodenního života je ubíjí. Utíkají. A v cizině jsou pány situace. Životu dají důležitost. Najednou mají cenu. Když přijedou domů mají zážitky co jiní, domácí nemají. Jenže kamarádi mezitím zestárli, oženili se, usadili se a tyhle tuláky a radosti jsou pro ně jako příběhy z televize. Je to smutný. Proč nehledaj Krista...

Mazi přijel na pouť, křehký, zranitelný, hledající Boha. Další neuvěřitelný zázrak. Proměna. Mám radost, že má radost. Třeba tu už zítra nemusí být. Je škoda, že sami sobě bráníme být tím, co skutečně jsme. Lidmi. Prostými, ubohými, zranitelnými a smrtelnými. Snad dokážeme milovat ty nejubožejší stejně jako nejmocnější.

Luba má po čem touží. Rodinu, domov, auto, zaměstnání. Idylka.

Medvídek dává křížky na čelo babičkám a děvčatům. Neuvěřitelně roztává. Jay se stydí, že nic nemůže říct. Strýček Hanáčkůj umírá. Ušák ztrácí víru, má rodinné přenice a závislost k tomu. Není navenek všemu jak se zdá. Jako Marcela. Je zjevením. V kostele. Znovu po 14 dnech jde krátce ke zpovědi, nemohla tolik hřešit. Navzdory zlým jazyků. S křížkem na krku. František má štěstí ve hře, méně v lásce s dívkami. Intelektuálové v Březnické hospodě. Tulák víc co chce a hledá Boha. Pokrevní bratr se rozhodl brát antibiotika a evangelizovat. Robotik je vzorem, je povýšen shodou událostí, je čím dál lidštějším.

Myslel jsem si, že podzim jako minulé roky prožiji jako mnich. Ale nedaří se mi to. Asi bych na sebe byl moc pyšný a neprosil bych o pokoru, což je dobré. Musím znovu a znovu jít pro odpuštění. To je otravné, mechanické, ztrácí to navenek smysl. Ve skutečnosti je to znovu a znovurozhodování se pro Krista. 

Teď jsem přes všechny zkoušky - a s Tvou milostí, které se nic jiného nevyrovná - šťastný a plný lásky k Tobě. Zatáčky vybíráš zostra, brzdíš bez varování, ale řídíš obdivuhodně dobře. S neomylnou jistotou jsi mne přivedl přesně tam, kam svěřovaly mé nejhlubší touhy; nikoli k smyslovému či duchovnímu potěšení, ale k lásce k Tobě, která vychází z pravdy a nikdy nepřestává. Jakoby se Ti pod nánosem všech zlých chvil podařilo vsunout právě ty dvě tři dobré věci, po kterých jsem toužil více než po čemkoliv jiném. A způsob, jakým si počínáš, umožní každému člověku, aby pod Tvým vedením nalezl svou melodii. (Otec Jeroným: Možnosti a melodie, 2010)

V každém ´právě teď´ se odehrává vrchol mého života.

Jay

Naposledy znovu a znovu milovat

Z lásky se dá jet na pouť Lukem, z lásky na koncert s Janou, být u zpovědi, zavolat Mazimu, z lásky se dá být s lotrem.
Z lásky se dá žít. Pro lásku se dá umírat.

Na to se nesmí zapomenout. Milovat pro Krista. I kdyby byl jenom jeden jediný člověk na světě co miluje ostatní skrze Krista, svět má naději.

Přeji si, abysme se všichni setkali v ráji.

Hledejme Krista vobyčejnym životě. (Láďa Křížek, festival United, 2013)

Jayj

Nutkavé potřeby

Jayův život je paradoxem. Žije sám s rodiči a chce mít spoustu přátel. Utíká před dívkami a ženami. A stydí se za jejich náklonnost. Paradoxem je jeho zaměstnání a služba. Můžem říct, že povolání. Je to kříž totiž. Nerad vystupuje, introvert. A musí přednášet před mnoha lidmi, předstupovat před ně. Paradoxně mu život nedává radost a pohodu jak by chtěl. Dává mu úzkost a pochybnosti. Touhy obtížně ovladatelné a neřesti knižně nezpracovatelné. Paradoxně k němu přichází požehnání. Milosti Boží lásky. Skrze jeho přátele, kamarády a nepřátele. Potkává zasuté lásky, které se modlí aby už nepotkal. A paradoxně zjišťuje, že co dříve bylo idolem je teď osamoceným a nedospělým individuem. Nelze se myšlenek zbavit, a nelze jim utéct. A o tom to přece jde, ne.

Nutkavá potřeba uspět, pracovat pro druhé a být lepší než oni. Může přerůst v závislost. Závislosti člověka ženou neustále kupředu. Během let zcela vyčerpávají, takže už nás nepřitahuje nebo nezajímá vůbec nic. Jestliže nutkavé potřeby nejsou naplněny, přichází vnitřní prázdnota, pocit doslovné bezmocnosti nebo úzkosti. Člověk se cítí ztracen nebo zmaten a jakoby už neví, kým vlastně je.

Co mi brání v tom, abych mohl být šťastný.

Malé stádce mi dělá radost. Lukáš a Adam funebrák. Požehnaní. A žehnají jiným. MartinM Kristův student před velkopátečním křížem. Mazi je sociální a s novou léčbou. Medvídek si uvědomuje krizi. Tulák je zlomený, je zázrakem. Profesor Žárovka si uvědomil, že nelze pomocí zla dělat dobré věci. Kulifoga má život naruby. Vsetínský milovník je strýčkem a 42 dní spokojený.

Jay je apatický, umře brzy, nic neprožil.

Zralost je přijetím sebe samého, tak druhých i se všemi vadami. Zralost znamená objevit, kdo jsme. Jakmile začneme poznávat sami sebe i se svými dary a vadami, s touhou po pravdě a spravedlnosti i se svými nutkáními a bloky, začneme nacházet své místo ve společnosti, každý z nás právě takový, jaký je. Své vášně a nutkání nemáme potlačovat, stavět se proti nim nebo se jimi nechat ovládat, nýbrž je musíme usměrňovat. Na cestu svobody se vydáváme tehdy, když se už nenecháme ovládat svými vášněmi a nutkáními. Jsme svobodni, pokud začněme nadřazovat spravedlnost, společenství srdcí, službu, vztahy a pravdu nad vlastní potřebu osobních úspěchů a nad obavy ze selhání a ze vztahů. Paradoxně, když se osvobodíme od svých nutkání, můžeme trpět příznaky smutku a vnitřní prázdnoty.

Jay se má velmi dobře, práce mu je namáhavá a dobrá. Doma se učí pracovat se dřevem a dostává ocenění kudy chodí.

Svoboda v nás probouzí lásku a soucit, které nás vedou k plnějšímu a svobodnějšímu darování našich životů druhým. Je svobodou vedoucí k laskavosti a trpělivosti. Svoboda nesoudí a neodsuzuje, ale chápe a odpouští. Je rovněž pokorným přijetím toho, že máme strach a zábrany a že potřebujeme prosit o odpuštění ty, jimž jsme ublížili. (Vanier, J.: Cesta k lidství, 2004)

paradoxní Jay

Vajíčka nahniličko

Brzy se zblázním.

Ráno usmažit si vajíčka Jay považuje za dobrý nápad. Méně šťastné je vůní cibule a sádla nasáknout a vonět po celý den. Letní semestr začíná sněhovou kalamitou a pozdním příjezdem. Čekají mě. Bystří po ránu. Nestihli si vypít jako loni. Honza, co nevím proč mi není sympatický a pěkně mě štvě, mě vytáčí jakýmkoliv slovem. Už druhým rokem. Potkávám jej ve měste, v práci, na pochoďáku v piknikovém altánku. Naštěstí ne v posilovně a autobuse. Tam číhají jiní. Hodina krásně ubíhá a rozehřívají se modelováním. Potím se víc než oni. Je horko, z ústředního topení, na které škola stále má, tepla počítačů, které více topí než počítají a myšlenek, že je nevidím naposledy. Žiju přece přítomností a to mě uklidňuje. Vzápětí moje poštolčí paměť mi dovoluje na všechno zapomenout. Později do kanceláře vpochoduje profesor bratrské republiky a žádá si kolegu nebo štamprli. Kolega není, tak mu nalévám. Učitel přece musí mít něco v hlavě když učí. Venku kolega mi říká že mám problém. Dochází mi, že ten problém nemám já, ale jeho syn, co nemá u mě zkoušku. Nemám dneska náladu jakkoliv mu oponovat a abych nemusel souhlasit s argumenty, jak blbému synovi dopomoci ke zkoušce takticky jedu pojistit auto. Pojištění vyjde po hodině, spokojený klient, spokojený prodejce. V kanceláři robotika Davida se Jaye dotýká šéfka, na Davida si nedovolí a sahá on na ni. Na pět minut přichází Výzkumník. Problematická rodina, chytrý a pozor na něj, ví brácha. Práce jej baví, a je rozumný, ví Jay. Vstupuje do politické kariery. Jsem unavený. Vlastně od začátku týdne už od rána. Nic jsem si nezapamatoval, ani to, že jsem měl navštívit profesora Žárovku, který do kanceláře nakoukl. Profesor drží na pracovišti hlavu vzhůru za každé situace, nepřekvapí jej ani to, že jeho objevy jsou už dávno objevené. Říkám si, jaké skvělé to bude na večerních modlitbách Taizé. Mezitím připravuji model studentům na další týden. Dva v jednom. Ukázka výroby a výsledek pro maminku. Volám Lutra-lutra, chce si dát schůzku z mě neznámého důvodu. Napsal mi projekt, to ano a je manažer. Od minulého týdne jsem ostražitý ke schůzkách. A manažerům z dřívějška. Vzpomenu si na studenta, co mi v mailu přál lásku a doufal v následujícím, že mě u zkoušky nezklame. Kdybych si pamatoval kdo to je. Na modlitby Taizé jsem přijel pozdě. Protože jsem si koupil svačinu, přestože jsem neměl hlad. Měním se. Nemám chuť na jídlo. Sedím vedle Jany. Bavíme se. Chtěl jsem být pokorný a tichý srdcem. Nepovedlo se. Sedáme si dopředu s Míšou, Honzou vysokým bojovníkem. A nevěřím, že přítomní mají tak hluboké chvály a prosby do kolujícícho mikrofonu. Vlastně jsem nezapoměl, proč jsem přišel. A tak obaluji a prosím. Prosím za upevnění víry pro věřící. Nejenom, když jsem nemocný a vzpomenu si, ale také když je vše ok a když se nic neděje. Poslední dobou mě přišlo, že svět a hřích nás dělá silnějšími. Paradoxně. A k Ježíši můžeme přijít jako slabí. V té slabosti, skrze tu slabost přichází Světlo do naší duše. A tak zase mizím. Nechávám je schovávat letáčky, svíčky, kytary. Nasedám a odjíždím. Utíkám. Protože přesto že chci být sám sebou, sám sebou jsem v představách. A to je na zbláznění.

Snad jedno přání, modlete se na mě. Za uzdravení mého srdce, abych mohl žít z Lásky Ježíše.
Buďte v klidu, že jsem nepopisoval včerejší den a bratra proroka z česnekových polí.
Jirka od Kauflandu Jay

Imanentní

Zralí křesťané, které jsem během své pouti potkal, jsou ti, kteří selhali a kteří se naučili z milosti žít se svým selháním. Věrnost vyžaduje odvahu, s níž vše vsadíme na Krista, dále pak ochotu stále růst a riskovat, že kdykoliv v životě selžeme. (Manning B.: Evangelium zlomených, 2008)

Jay život nezmění. Nebude jiný život než svých ..náct let.
Medvídek poctivě zapisuje barevnými propiskami sobotní přednášky pro křesťany. Lukáš 'musí něco vydržet' když dostává injekce do kolen. Mazi jede do tunelu, dojídá tátovu hostinu a chválí americké farmaceutické firmy. Bez blbých nálad. Radostně vítal návštěvu Jaye více než vánoční dary. Dřevorubec táta přemožen nachlazením a z televizních válek se oči barví doruda. Máma střídá radostné a méně povzbudivé diagnózy. Toníček je aktivním členem papežských misií a těšitelem rodiny.
Jay je rád, když vsetínský milovník nepíše o šetření židovských zapovězení. Má možnost cvičit se v selhávání v práci a komunikaci. Aktuálním hitem jsou vouchery, měření odrazivosti a protipožární cvičení. Agitace se rozumí samozřejmostí. Zázračně zve paní J Medvídka a Jaye na robi večeři s exorcistní solí. Silvestr v tvarohové Olešnici uzavírá v Kroměříži rozhovor o našem vztahu k Bohu. Duchovní a intimní, povzbuzen Jay. Rozumí ministrantu Martinovi.

Boží láska k nám je pohoršlivá. Proč s námi Bůh nejedná taktněji a s určitou zdrženlivostí? Proč se trochu více neovládá? Mám-li to říci naplno, to nemohl Bůh jednat poněkud důstojněji?
Ne, láska našeho Boha vůbec nedbá na důstojnost. A Bůh čeká, že budeme milovat stejně jako on. Nejen že od nás chce, abychom přijali jeho nevysvětlitelnou a rozpaky budící lásku, ale dokonce očekává, že když ji přijememe, budeme podobným způsobem přistupovat k druhým lidem. Domnívám se, že pokud by to bylo nutné, dokázal bych žít s Bohem, jehož láska k nám vyvolává rozpaky, ale představa, že já budu podobně jednat s druhými lidmi..to už je trochu silná káva.
Nejjednodušší, přesto ne nutně nejsnažší, je začít sám u sebe. (..) První krok spočívá v uznání toho, jak na tom právě jsem, a v tom, že se se svou chudobou, křehkostí a prázdnotou vystavím Lásce, která je vším. (Manning B.: Evangelium zlomených, 2008)

Milujte,
Jay

Maran atha

Den krátký je, noc dlouhá,
tmou hvězdy třpytí se
a v lidech hlad a touha
má podob tisíce.

Vše choré je a sténá
v adventním čekání
a v žízni beze jména
svět všemi hlasy zní.

Přijď, Pane, změň náš osud,
přijď, maran atha, přijď,
náš úděl tvrdý dosud
změň k spáse pro svůj lid. (J. Hrdlička)

Když přestávám vnímat každodenní zázraky, život se mi stává vězením. Musím si začat vymýšlet. Příběhy, setkání, lásku a adrenalin. Duše volá o pomoc. Stávám se silnějším, uzavřenějším, odmítavějším, vybíravějším. Stávám se svým vlastním pánem. V zajetí.

Ježíš chce, abysme byli šťastní. Uprostřed naší bezmocnosti a malosti. V pokoře srdce. Milovali Malé stádce a bližního.

Je neuvěřitelné, koho si Bůh vybírá za Malé stádce. Na kom staví svou církev. Adama co pracuje ve službách, rodinu mnoha brýlatých dětí, sestřičku rakovinového oddělení, Lukáše kuchaře. Bezvýznamní, svobodní, upřímní, co nemají ani potuchy o svém poslání. Je to tak neuvěřitelně zázračné.

Semestr byl zázračný. Víc si věřím, k studentům jsem víc upřímnější. Děkoval jsem studentům. Náročné dny, vychutnával jsem si je. Povolání zůstat. Možná kvůli Medvídkovi, co uklízí si v bytě. Možná kvůli Robotikovi, co se ptá po tátovi. Možná kvůli jiným. Možná kvůli sobě.

Jay by mohl hodně psát. Zázrakem si příliš nepamatuje. Ivana, co přežil konec světa a bolesti koulí; Maziho, co nakupuje v Enapu delfínem a má dobrou náladu. Nebo Irču na chválách bez koní. Zkouškové termíny s prozřením, že není měkký. Zjištění, že se bojí smrti, a nemá jasno proč. Nebo, jak se nechce setkat s Bárou z Lucemburska, co přijela za levným účesem.

Modlím se, abych s pokorou dokázal přijmout to co mám. Svá omezení, práci, rodinu, sexualitu, kamarády, Boha a studenty.

Nic nás tak nezjednodušuje jako pokora. Složitost pochází z toho, že se snažíme něčím být. Prostota je dílem Božím v nás. Vychází z pokory hluboce zakořeněné. Pokora je rovněž jednou z nejmilejších ctností, protože nám dává svobodu dětí Božích. (Philippe T.: Rozdávat z plnosti kontemplace, 2003)

Děkoval jsem. Musel jsem se přinutit děkovat. Studentům během semestru. Změnil je tento přístup. Že jim někdo děkuje. Děkování změnilo vzájemný vztah.

neproduktivní Jay

Životy skryté jako poklady

Je to tak jasné. Žijeme svůj život pro druhé. Žijeme svůj život ze srdce. Je to tak jasné a jemné. Obtížné slyšet v hluku podbízivosti, lží newspeaku, lesku pomíjivosti. Je to jasné a všichni si uvědomujeme, že jsme slabí, že v srdci máme obrovkou díru, hledáme a kolem nenacházíme. Kolikrát čekáme na zázrak, který nepřichází, a protože čekáme dlouho, na zázraky jsme zapoměli. Vysmíváme se spravedlivým a svým snům. Touhám po štěstí, které nás naplní nastálo. Zapoměli jsem slyšet a poslouchat své srdce. Mluvíme krásně o společnosti, špatném systému a zkaženosti lidí. Chybí nám každodenní pokora. Každodenní naděje v spravedlnost. Chybí říkat děkuji (o.Martin).

Naděje se nedá získat mávnutím kouzelného proutku. Lidé dobré vůle, ženy, děti, staří bojují proti beznaději, která spoutává svět, a pomáhají růst naději. Kolem nich nemůžeš projít a nevšimnout si jich. Září. To lidé a jejich způsob života nutí k zamyšlení. Ne ideje.

Jedině skutky mohou způsobit, aby ozubené kolo násilí změnilo směr. Skutky pokoje, opravdové projevy lásky. Velkodušnost, která nečeká nic nazpět, utiší hněv a zneškodní bombu pomsty. 

Jednou si vzpomeneš na ten nezištný skutek, který pro tebe někdo vykonal. A nebudeš zoufat. (Guérnard, T.: V ringu s Bohem, 2011)

Životy mých kamarádů jsou poklady. Mimozemský elektrikář Ivan dokončil rekonstrukci bytu po Indiáce. Žije samotářsky v zahradním domku a ticho mu dává odpovědi. Luboš se učí přijímat radost dětí z Afriky. Stovky náhod na cestách po Francii zažívá tulák Honza. Vrací se zpět a Jay se těší na příběhy. Jayi se lesknou oči, když vidí Brunna Bannani. Práce zabraňuje více pozornosti, přestože práce nás dala dohromady. Bývalí spolužáci jsou děti. Stejní, možná více nejistější, přestože dospělí, nemají odpovědi na životní otázky. Stovky dobrodružství prožíval Plymo, kterého Jay má rád. Vsetínský milovník chodí po kopečkách, učí se německy a mění práci. Blíží se výzva vánoc. Mazi v podzimním období objíždí Red Bull ring, dostává výplatu. David místošéf donatíral plot a je nachlazený. Jay zvládá zlobení Čipery, těší se na jeho rodinu.

"Pojď, půjdeme za Ježíšem."
Přišel v pravý okamžik. Konečně poznám Filipova slavného kamaráda Ježíše. Že by byl hlídačem v kostele?
Vstoupíme do kaple. Vládne tu ticho. V přítmí rozeznám asi stovku klečících lidí. Ohromeně se zastavím. Naproti mě ozařuje reflektor velký kříž. Na něm poznávám chlápka, kterého jsem tak často potkával na okraji silnic, ve venkovských Božích mukách, toho polonahého loupežníka s dlouhými vlasy, s tváří zkřivenou bolestí, s dírou v hrudi, hřeby v rukou a v nohou. Seknul jsem se. Ježíš není kámoš z Portugalska, ale ten, kterému se říká Kristus. (Guérnard, T.: V ringu s Bohem, 2011)

Neustálý koloběh skrytých pokladů je život. Odešla velká Indiánka, postupně a jakoby samosebou. Myslel jsem, že zanechá v mém srdci hluboký smutek. Nestalo se. Smířená rodina, smrt jako vysvobození a cesta. Připraveni s babičkou. Malý velký člověk.

Děkuji za kamarády, možnosti sdílení svých těžkostí a bezmocnosti. Děkuji Monči za první jistotu.
Jay