Rituál života

Ježíš je radikálním milosrdenstvím, jedinou silou silnější než zemská tíže, jediným Pánem a jediným bohatstvím, ať se člověku stane cokoliv. Pouze radikální milosrdenství může být milosrdenstvím, jinak není milosrdenstvím vůbec. Ježíš není Ježíšem jen tak trochu. (...)

Bůh je Milosrdenství, je Velkorysost, je Dávání. Synonymem, které to snad vyjadřuje nejlépe, je Život. "Jsem, který jsem životem pro tebe!" je nejlepším překladem slov, která slyší Mojžíš z hořícího keře, když se ptá na Boží jméno. "Jsem Život," řekne v Janově evangeliu Boží Syn. Jeho podstatou je dávání; opakem života je smrt, tedy život, který se sám nedaroval. (Heryán, L.: Exotem na této zemi, 2016)

Jasně, řeknete si, že to může být náhoda. Ale není. Vím, že to není. Je to podivná Boží vůle, spřadené nitky Božího milosrdenství mezi náma, které mnou i vámi prorůstají. Úplně a zcela jsme na ní závislí. Na milosrdenství, na Lásce. Je až neskutečné to Boží plánování. Ty osudy a příběhy, co mě potkávají. Jsou možná lechtivé, jsou možná divné, a to hodně, ale rozumím jim. Mluví mi z duše, opájejí mě Nadějí a životem. Mohl bych říct, že za poslední dny a týdny mého života žiji. Poprvé a naplno. Ne, nic se nezměnilo. Nepomátl jsem se, ani neberu prášky na hlavu. Stále žiji se svými seniory, stále mi bývá v bytě neplatička, stále jsem ve stejné práci, stále jsem sám. Jenže to hledání mě naplňuje. Není to najít někoho. Být s někým. Je to být někomu nablízku. V tom marném hledání, být účasten, modlit se, být nápomocen jenom slovem kolikrát. A mít je rád. Je to prosté. Naplňující. Jsem zamilován do života. Několik dní, týdnů. A je to nádherné. Někdy spím a někdy ne. Dějou se mi podivné věci, příhody a náhody co jsou mimo chápání. Piju litry kafe. Jsem klidný i podivně nabuzený. Žiju a užívám si to. Je to krásné žít. ... To nejlepší z Boha je život.

Měl Ben pravdu?

Je to v lidech. Těch druhých. Skrze ně přichází. Je to vsetínský milovník a jeho deníčkový život. Je to Lukáš a jeho mimochodná zmínka, že se začíná v kostelích cítit tak nějak doma. A je to bývalý šéf a jeho gratulace. ... Jen ty děti. Ty mě koušou, plácají, škádlí, dělají si srandičky. ...  Tu bráchovu bandu loupežníků mám rád.

Když se probouzím, ať je to kdekoliv, pravidelně cítím náhlou obavu, protože se musím postavit před zrcadlo, které na mě bude zsinale hledět - a Někoho hledám; ale nepotkám se s tím, s kým se potkat chci, a místo toho v té ranní hodině (hodině bdění, buď odpoledne nebo večer) uvidím podivnou, obviňující tvář:...Sebe. Se zkušenýma očima, které ke mně nějak nepasují: tvář divoká ve svém Zasvěcení, i když to tak vidím jen já.
Podrobně si prohlížím tu cizí tvář, Sebe v zrcadle. Někoho nedočkavě sháním - někoho, koho jsem nenašel v temné minulosti, v parcích, na balkónech kin, v barech, na ulicích, v pokojích na sex; někoho, kdo se možná ztratil nebo špatně uhnul někde v labyrintu vzpomínek, které vedou k tichému oknu...Ale přes slova vím - a tvář to ví také - že už nejsem "chlapec". Uvnitř jako by se od chvíle, kdy jsem opustil El Paso, táhly kilometry let.

(...)
Ten svět, který jsem miloval a nenáviděl, ten ponořený, šedivý svět; svět, který se neliší od toho vašeho.. Stejně jako vy, i já jsem se kvůli tmě a stínem zahalené samotě pokoušel najít náhražku za Spasení. A má to něco společného se samotou a panikou: s přesycením; něco společného s pohledem na to, jak se každý pokouší o dotek a pak to vzdává, podléhá a nachází tyhle chvilkové náhražky, aby obhájil nesmyslný zápas směrem k smrti... (Rechy, J.: Město noci, 2001)

Děkuji za život, který mi dáváš.

Jay