Vizionář

Skutečná upřímnost k sobě bývá někdy krutě zdrcující. I když třeba chceme být upřímní, naše sebeobelhávání je téměř nekonečně vynalézavé.

Snaha být upřímný nás ponechává tváří v tvář naším vnitřním rozporům. Znemožňuje nám tak útěk před konfliktem, před rozdělením uvnitř nás. Toto rozdělení nás udržuje ve stavu trvalé úzkosti. Paradoxem, kterému je třeba čelit, bere-li člověk pravdu vážně, je holá skutečnost, že upřímnost znamená nejistotu: ta je ve skutečnosti zárukou naší upřímnosti. Je paradoxně znamením, že jsme na správné cestě. Říká nám, že se pohybujeme dopředu pro křesťana jediným správným směrem a že jsme v kontaktu se skutečností. (Merton, T.: Monastický pokoj, 1999)

Co dělat ve chvílích samoty, kdy svět se ozývá. Svět mi nabízí své nekonečné dobrodružství a možnosti. Volá mě k sobě. A Jay. Neví kde začít, neví co chtít. Vždycky bude slabé. A vždycky se vrátí. Vrátí se k tobě Ježíši maličkých. Čekáš a miluješ Jaye. Dokud nechybí vůle se vracet. Nepřestávat jít za tebou. Milovat jen tebe.

Chybí enthusiasmus a mnoho dalšího. Pracovní týden končí sobotou večer. Přednáškou pro frekventanty dálkového studia, žvýkající svačiny od poloviček. Jay spokojen; nalézají chyby v zadání, a jsou pokorní k prohřeškům. Dva týdny jsou pracovně vypjaté; výukové a zastupitelské povinnosti.

Honza potřetí vstupuje do stejné vody s dárkem, blíží se podruhé k vodám na Islandu. Mazi snižuje tempo. Kulifoga autem bez klokánků. Josefovi chybí Pytlík s Pinďourem.

Neměl bych se brát příliš vážně. Ta tvrdost srdce je bolestná. Jak to, že jsem vůbec po albánském návratu hluboce prožíval blízkost kamarádů a rodiny, odjezd kanadských snoubenců. Čekal jsem přece tuto podzimní prázdnotu, zkratkovitost - tak proč mě překvapuje.


chytrý jak chleba s máslem
Jay