Vizionář

Skutečná upřímnost k sobě bývá někdy krutě zdrcující. I když třeba chceme být upřímní, naše sebeobelhávání je téměř nekonečně vynalézavé.

Snaha být upřímný nás ponechává tváří v tvář naším vnitřním rozporům. Znemožňuje nám tak útěk před konfliktem, před rozdělením uvnitř nás. Toto rozdělení nás udržuje ve stavu trvalé úzkosti. Paradoxem, kterému je třeba čelit, bere-li člověk pravdu vážně, je holá skutečnost, že upřímnost znamená nejistotu: ta je ve skutečnosti zárukou naší upřímnosti. Je paradoxně znamením, že jsme na správné cestě. Říká nám, že se pohybujeme dopředu pro křesťana jediným správným směrem a že jsme v kontaktu se skutečností. (Merton, T.: Monastický pokoj, 1999)

Co dělat ve chvílích samoty, kdy svět se ozývá. Svět mi nabízí své nekonečné dobrodružství a možnosti. Volá mě k sobě. A Jay. Neví kde začít, neví co chtít. Vždycky bude slabé. A vždycky se vrátí. Vrátí se k tobě Ježíši maličkých. Čekáš a miluješ Jaye. Dokud nechybí vůle se vracet. Nepřestávat jít za tebou. Milovat jen tebe.

Chybí enthusiasmus a mnoho dalšího. Pracovní týden končí sobotou večer. Přednáškou pro frekventanty dálkového studia, žvýkající svačiny od poloviček. Jay spokojen; nalézají chyby v zadání, a jsou pokorní k prohřeškům. Dva týdny jsou pracovně vypjaté; výukové a zastupitelské povinnosti.

Honza potřetí vstupuje do stejné vody s dárkem, blíží se podruhé k vodám na Islandu. Mazi snižuje tempo. Kulifoga autem bez klokánků. Josefovi chybí Pytlík s Pinďourem.

Neměl bych se brát příliš vážně. Ta tvrdost srdce je bolestná. Jak to, že jsem vůbec po albánském návratu hluboce prožíval blízkost kamarádů a rodiny, odjezd kanadských snoubenců. Čekal jsem přece tuto podzimní prázdnotu, zkratkovitost - tak proč mě překvapuje.


chytrý jak chleba s máslem
Jay

Pokoj uprostřed zápasu

O pokoji se ještě nikdy tolik nemluvilo, a ještě nikdy ho ve světě nebylo tak málo. Ale pokoj ve světě přece jen existuje. Kde ho hledat? V srdcích mužů a žen, kteří jsou moudří, protože jsou pokorní, dostatečně pokorní na to, aby žili v pokoji uprostřed mučivé úzkosti, aby konflikt a nejistotu přijali a překonali ji láskou, protože si uvědomují, kdo jsou, a mají tak svobodu, která je jejich skutečným dědictvím. Jsou to děti Boží. Známe je všichni. Abychom je našli, nemusíme chodit do klášterů. Jsou všude. Nemusejí trávit čas mluvením o pokoji nebo o Bohu nebo o Kristu Pánu. Oni pokoj znají, Boha znají a našli Krista uprostřed zápasu. Odevzdali své myšlení a svou vůli Kristovu volání a skutečnost našli v něm.

Pokoj, který Kristus přináší, není návod k individuálnímu útěku ani k egoistickému sebenaplnění. V srdci člověka, jenž hledá pokoj jen pro sebe sama, žádný pokoj být nemůže. Abychom našli pokoj opravdový, pokoj v Kristu, musíme toužit po tom, aby ostatní měli pokoj stejně jako my, a musíme být ochotní něco ze svého vlastního pokoje a štěstí obětovat, aby mohli mít pokoj ostatní a aby i ostatní mohli být šťastní. (Merton, T.: Monastický pokoj, 1999)

Kolega Medvěd kolauduje byt v prvním patře. Udělal neuvěřitelný pokrok. Žije na vesnici vedle vraha, s tátou alkoholikem a starostlivou mámou. On svobodný bez podivu na práškách, fotografuje makropřírodu a mlhu. Při fotografování se zapomíná. Zoufalství naplnilo Jaye po každé otázce na jeho nevěstu.
A jinak? Mazi lékařský maratón, Honza ve světě pana Hrabala, Robert popel na hlavě. Rodina vítězí v obecním bowlingu, bratr se připravuje na odlet z hnízda. A jinak? A jinak, nic se neděje.

Nic se neděje. Vůbec nic oslavného, mrzutého, nic smutného, zázračného. Prostě na první pohled víkendová pohoda k zešílení.
Musíte vědět, že
jsme spaseni v naději (ř 8,24)

Jay v pokoji v ponožkách

BarBar

Ano. Nevěřím zprávám v sedm a výtahu do osmého patra. Ano, vím že bych se měl více snažit, abych to dotáhl hodně daleko, měl pěknou zahrádku a poslušného pejska. Pozdě si uvědomuji, jak rád se setkávám s lidmi, kteří právě odešli. Přestože se směji uspěchaným přátelům, nepřestávám je mít rád. Přece jsem byl také nedávno zraněnou, ztracenou jednotkou kdesi na hustě obydlené planetě s miliardami mě podobných. A jak málo stačí. Stačí jenom slovo. Nemusí být vyřčeno. Slovo je symbol a radost. Vsává do sebe lidi a scény, stromy, rostliny, továrny i čínské pinčly. Tak se Věc stává Slovem a zase zpět. (Steinbeck J.: Na plechárně, 1972).

Pan M komunikuje, volá hodiny s panem Jay. Má radost. Z uzdravování, nálady, vlastní otevřenosti, z pozdvihnutí ducha, procházek. Vidí věci jasněji. Svou beznadějnou situaci vidí s nadějí. Pan M je zázrak.
Pan Č nalévá panu H, zahánějící můry dušiček, zoufalství a nemožnosti změny. Chiméra Islandu visí neustále ve vzduchu. Babička kaká. V zaměstnání vládne stockholmský syndrom. Dřívější kverulanti soucítí se sestřelovaným panem Šéfem. Milionářská rodina na návštěvě jakobysenechumelilo. Do Brna, s mámou, za lékařem, co radí se rozmyslet, dálnicí s mrtvolkami zajíců, po cestě zpět zticha. Pan R pondělní volejbal s romáky, pravidelná posilovna a páteční dýchánky. Paní J usmířená v práci, doma autem zajíždí tchýni, kárá pana Jaye, Jay se stydí.

Pan Jay má program na každý den. Pronásledován rozmary. Plánuje prý párty. Dozvěděl se z internetu. Hodně práce a roztomilých starostí.


Mějte radost, že dáváte z Ježíše, ne ze sebe, z Ježíše. MT

barbar Jay