Život je motivace

Člověk nemusí být věřící, aby se ptal po smyslu věcí. Pamatuji si z dětství, že jsem hrozně toužil mít promítačku. Přál jsem si ji a dostal. To největší zklamání bylo, že jsem ji měl; fungovala jak měla, krásně barevně. Jenže to nebylo ono; vlastnil jsem ji, měl jsem ji. Vím jako teď, že moje přání ji mít, představovat si ji vlastnit bylo krásnější než splnění snu.

Mohu si dovolit vše o čem sním. Mohu si okamžitě dovolit zjistit, že s věcí nepřichází radost, uspokojení. Přichází žádost. Mít další. Jinou. Mnoho lidí neslyší ten jemný hlas co se ptá po smyslu, co hledá tu pravou radost, smysl dnů a bezesných nocí, tu odpověď co máme tak blízko a známe ji. Když jsem nebyl věřící, přesto jsem ten vnitřní hlas slyšel. Nemluvil. Nekázal. Ale tak nějak hřál u srdce. Usmíval se.

Nemusíš se stát věřícím, abys poslechl sebe, svůj hlas, své svědomí. Jediné opravdové, tobě vlastní. Než abys naplnil život věcma bez duše, zastav se. Na den, na dva, na týden a nic nechtěj. Nechtěj, protože zabíjíš čas. Že to víš.

Zeptej se. V tichu. V hluku. Čekej. Zeptej se srdce. Ptej se, co bys vlastně měl chtít. Ptej se. `Co po mě chceš?` `Co mám dělat?` `Jít nebo zůstat?` Ptej se na banality, co zasouváš a potřebuješ je vyřešit. Ptej se. Dostaneš odpověď. Protože hledáš. Ne hned a možná ne úplně srozumitelnou odpověď, ale ptej se stále. A nebude to snadné. Ale poprvé opravdové.

Mnoho posledních dnů má dramatický spád. Mám radost. Úplně na dně, s vyčerpanými možnostmi se dostavují kapky pokory.
Ne provinile setkání se spisovatelkou s pseudonymem. Honza bez motivace pro cokoliv v prostředí bez možnosti změny. Je naděje. Jay ví. Sousedi tyrani poprvé přivážejí mámu autem k domu. Jay chodí na hokeje, fotbálky, popíjí a zítra se snoubencem Oldou citlivě chlapsky intimně diskutuje nad půllitrem. Mazi volá svou smrtelnou diagnozu, je spokojen, rehabilituje. Láskám nemilovaným pozvolné vale.

flamendr Jay