dušičky

Dušičky je jako atmosféra. Slovíčko co otevírá srdíčka. Holčiček i chlapečků.
Fšechno dostává patinu melancholie a vzpomínek. Padané listí po zemi, pošmourno a svíčky, co bojují s větrem. Nádherný čas pro zklidnění. Otevření svého srdce. Pro lásku co zastavuje chlad.
Byl jsem na kole s tátou a projížděl lesem. Vzduch voněl čistotou. Navrátil jsem se k myšlenkám, že i tohle má smysl. Že nejsem žádný einstein bo genius. Jsem jen zotročená existence všedních dní. Bojovník ve stínu. Ochránce utlačovaných co sám je utlačen.
Nejsem žádný flegmatik, jak mě zhodnotila úča. Nejblíž mi sedí melancholik; Jung by řek těžký introvert.
Nechat to osudu. Radovat se z toho co právě je. Nějak je a nějak bude. Osud mi dává to nejlepší co je. Jsem snílek
z Dostojevského románu
Co
Hledá lásku na obrázku
Poztrácel
se
Do písmen
.

pěkné svátky nás dušiček
JayJ

později téhož dne

Můžu rozdělit dny na pěkné a pěkně posmutnělé. Poslední dobou je nedokážu odlišit. Fšechno se tanějak smrsklo do neurčitého knedlíku.
Třebas si tak občas smutním a najednou je fajn. A zase smutno. Tak si říkám, že se v tom budu ráchat. Užívat si beznaděje a starostí. Vždyť o nic nejde. Pozorovat se, jak se v tom topím. Jenže to přestane. A sranda je pryč. Nedokážu se poučit ani z toho špatného. A když přijde to dobré, jsem stejně out páč nepoznám, kdy je ta vhodná doba se radovat.
Ty si chlapče ztraceney.
Díval jsem se na Klub rváčů. Brilantní idea, střih, kamera, prostředí i postavičky..co hledají soucit a porozumění mezi lidmi co brzo zemrou. Vypointované do extrémů, přehnané. Každodenní bolesti chlazené na nevinných známých. Ikeáčci ve svých unifikovaných domech, konzumující blýskavou stravu u posledního dílu superstar. Nejsem o nic lepší. Mrskám se tím, jak nic nechci, budu nápomocney a stejně vyskakují čertíci z krabičky.
Budu bojovat dál. Dávat ze sebe to nejlepší, i když radši zmizel "po anglicku".
Pučil sem si knížku, která mi byla doporučena. Prý se na druhé stránce poznám. Sentimentální román pro snílky. Na úvodním listu jsem našel noticku:
"Či jsem se jen proto narodil, abych nablízku tvůmu srdci alespoň na chvíli byl?!"

podzimkové čarování

A když tak hledám smysl života a nenacházím, otravuju svůj život myšlenkama. Objeví je jakoby nic a už nezmizí.
Četl jsem fčera v knížce, že lidský mozek je jak ledovec. Nad mořem jde vidět jenom malá část, zato pod mořem je neprozkoumaná obrovská masa ledu. Něco se tam uvnitř skrývá, občas vypluje na povrch a ohrožuje klidné usínání..

nuzně

Bré ránko, vietname.
Už cesta busem byla zničující. Plno, a jak sardinky v konzervě jsme v řadě čekali na snězení. Holky ještě navíc ftipkovali, že za tohle řidič určitě dostane příplatek. Já to raděj nekomentoval a čučel z okna.
V dálce na východě stoupaly malé mráčky a ozařovalo je vycházející slunce. Házeli na zem barvy od jasné modré po oranžovou, kterou můžu jako hrom.
A když tohle po ránu vidím, fšecko šedé najednou dostane patinu novosti a jinakosti. I to normálně ošlivé industriální město má nádech osobní blízkosti.
A tak si žiu. Sám a se sluncem.
Kapitáán se loučí.