Nejzrádnější

Nejzrádnější pokušení není to, které předchází hřích, ale spíše to, které po něm následuje: pokušení k malomyslnosti a k zoufalství. Uniknout mu může jenom pokora, které se člověk konečně naučil. Opravdu, jednou z nejjistějších známek pokory je neochvějná důvěra v Boží milosrdenství. Jeho záblesk pociťují hříšníci, kterými jsme my všichni, právě prostřednictvím svých pádů. Neboť tato Božská hra, v níž se střetávají pokušení a milost, je hrou lásky. (André Louf - V milosti Boží, 2004)

Proč Maria

I kdyby opanoval tvé srdce nejsilnější ze zlých duchů, Ježíš přichází jakožto ten, který je silnější, aby jej spoutal a osvobodil tě z jeho moci. Ale k tomu je zapotřebí, abys mu umožnil přístup do svého srdce. Odmítneš-li však Osvoboditele, kdo tě osvobodí? O jeho zvláštní přítomnosti svědčí stále stejná znamení: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. (..) Ptej se těch, kteří již prohlédli, ptej se těch, kteří byli hluší, a nyní mohou vnímat Ježíšova slova, ptej se těch, kteří se belhali, a nyní radostně běží po cestě svatosti, ptej se těch, kteří byli zohaveni vnitřní hnilobou, a nyní jsou očištěni, kteří byli dlouhá léta mrtví, a náhle mohli povstat k radostnému životu. Oni ti řeknou, kde byli uzdraveni.
Víš, proč to Ježíš dělá, co jej dohání, aby neustále konal divy milosti? Jeho nenasytné Srdce by chtělo všechny lidi obejmout, chce být se všemi spoután svazkem nejdůvěrnějšího příbuzenství.
Čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom k Boží oslavě projevovat vděčnost.
Pohleď na něho: sedí tu v kruhu těch, kteří mu s láskou naslouchají. Dovídá se, že venku čeká s příbuznými i jeho milá Matka. Zdá se ti divné, že nejde za ní? Myslíš, že netouží obejmout svoji Matku? Dělá to kvůli tobě. Chce ti tak vyjádřit, že jsi mu stejně milý, že spolu s Marií patříš do jeho velké a skutečné rodiny, rodiny Božích dětí. Právě proto chodí jeho Matka od místa k místu, a aby připravila nová zázračná proměnění, prosí všechny, někdy i se slzami v očích:
Udělejte všechno, co vám řekne. (Bratr Amadeus: Světlo, červen 2012)

Postěžuj si. Otevři si srdíčko, posmutni a nechej zvlhnout svým víčkám milý Jayi.

Milý Jay je tuze živý. On rozhodl se, chodit po lékařích. Toho prvního, no nedopadlo to, vyčítá si. Druhý předepsal mu schránky korýšů. Přežil období to bez chutě a čichu, nu snad i prospělo mu. Tuční v místech obvyklých i jemu nedostupných, prostřední to pravé článek všímá si on v teplot rozdílností. A je co dodat, bez hlubokých smutků, prázdnot, tesknost a tísní je mu. Jářku vyčítá si vše jak refrén tklivý: tuhle tu tu nedospělost, hloupý smích, bezcílnost a život beze smyslu. Najednou vidí se povrchnějším, otupělým volání, netečným k hlasům mnohým, jinak též přecitlivým, to je samo sebou, jemu blízkým okolnostem. Rozumí se, tou jedinou nadějí mu může býti ten jediný Živoucí.

Vím, komu jsem uvěřil? 

Romantik v poslední lavici v arktické bundě polárníků se usmívá a zdraví Jaye. Zdraví p.Marii též ve své jeskyňce městského kostela. Dříve roku minulého, potkal na nákupu, víno, strava, kafe do kelímku. Modlitba pomáhá, proměňuje, Jay touží a básní světy metafysické. Realita je banálnější, Jay uzavřen do sebe nemůže jej pozdravit, promluvit, Romantik nechce vstupovat do příběhu. Jay opouští a daruje. Zkouší darovat Živoucímu. 

Martik 4A+ je vzdáleným kamarádem, blízkým partnerem, upovídaným patronem a bůhvíčím na víkend. Jay se chtěl rozejít v podzimním patření v tichu samoty městského pokoje pro plytkost svou a vztah z obavy rozchodu. Nepovedlo napodruhé. Vyříkáno. Chce od něj utéct, od jeho nedostatečnosti, podvádí jej obrázky, četem, instantními písmeny, brání mu, ta jeho malá velká láska. Miluje Jay? Ví, pochybnosti se skrývají v přítomnosti Martika.

 ..nevím, co se stalo, pamatuji si jej, když jsme ho měli před pár lety, kde opět, měl své nároky, byl puntičkář, ale byl více lidský a ochotný. Nevím, co se v průběhu let změnilo.

Jay zlobí své studenty, měl by se nad sebou zamyslet, možná najít nadhled, vysoký strom, skálu, ani družice by nestačila. A pláčou. A Jay uklidňuje. Píše maily nočním frekventantům do společných budoárů v distanční karanténní vzdálenosti. Jsou citliví na každé slovo, pohyb koutku ústu, šustění v mikrofonu, nevědí, že Jay své hnutí příliš neovládá. Musí se kát, skládá příběhy a pije kafe.

...to je do breku, i tomu nejtvrdšímu neobraběči.

Ty Vánoce byly nejšťastnější ze všech. Poprvé jsem byl s rodinou, byl jsem rodinou, byl jsem přijat. Poslední blízký člen zná mé nitro touhy. Tak rád se vracím zpět za nimi. Děkuji za ně dennodenně. 

Mazi je pošťákem denních zpráv, spí dopoledne, 2F udržuje formu, Jay kazí jídelníček zakázanými kontrabandy. Jožka přežil JIP týdny, ožil modlitbami a mší, a učí se chodit. Luba nesdělil bývalé manželce své rande, měl radost navzdory ghostingu, i já. Medvídek s Eli křtí Alžbětku. Jay nepřijel pro střet vztahových záměrů. Radostná setba pokračuje, Liborior ve svatebním plánu, Jay pozván na únor. Medvěd nakoupil stříbrné věci a pohřbil pejska, nemá již co ztratit. František procházky o samotě a nachlazení čůrání z procházek. 

A jinak? Slovo z Bible má moc, občas promluví, dotkne se. Jinak nic. Pluje si Jay na povrchnosti, ale ne bez modlitby. Ať je jaká je. A miluje o. Špidlíka, jeho jednoduchá slova o hluboké Pravdě. Co by si přál? Konečně už si nic nepřát...

 Anima Animus Jay

Zbabělost

Začínat stále znova. Hledat znova a znova důvody. Začínat stále znova nanečisto. Začínat žít život, že znova může být jednou naposled. Začínat stále znova a znova nanečisto žít život v úplnosti a konečnosti. Děkováním. Jednou až se rozhodnu nezačínat, přestal jsem. Přestal jsem milovat. Přestanu milovat tu křehkost, darování, nahodilost, naději. Přestanu možná žít svůj vlastní život. Přestanu žít svůj život a bude mi dán.

Jay v době korona obdarován klidem, sabatikl pro všechny. Komunikační distanc vyhovuje. Stačilo několikero, tedy jedno, zkušební setkání se studenty a rozmlžení se dostavilo. Velikonoce bezobřadově příjemné, bez povinností obyčejům a výmluv z úniku zvykům. V nejtěžších korona dnech venku potkával jen pár lidí, bláznů, milenců a těch, co se zastavují a dívají se na letící ptáky.

MartinK bez pracovních závazků, bezemší žil všední každodennost, další komunikace až někdy. František stárnoucí vlastník bytové jednotky. Martin4A+ nedělní výlety mající cenu, když jsou brány jako poslední. Bez budoucnosti, zbabělosti být sebou, zbabělosti být milován jak to je. Mazi jímavý 2F přítel v nejistých dnech, spisovatel pohledů.

Nabízíme mladým něco, co stojí za to, aby se kvůli tomu člověk zřekl opravdu všeho? Připadá mi, že často děláme takový duchovní výprodej, slevujeme z nároků, abychom ta povolání získali. Ale co nic nestojí, za nic nestojí.

Setkávám se se spoustou obyčejných mladých lidí, kteří mají ohromný zájem o duchovní otázky. Nespokojí se však s nějakou lacinou odpovědí a zředěným evangeliem. Oni touží po opravdovosti a dokážou hned rozpoznat, jestli člověk před nimi pravdivý skutečně je. Proto jsem přesvědčený o tom, že pokud chceme, aby nás mladí následovali, musíme nejdříve my sami naplno žít naše povolání.

Spousta věřících má velmi pesimistický pohled na budoucnost církve, já tu budoucnost černě nevidím. Nejsem optimista, ale mám naději: Věřím, že Bůh je stejný včera i dnes a že stále dokáže svést a naplnit i to nejdivočejší srdce. (Daniel Kvapil: SDB, 16. 4. 2020)

A co Jay. Nepřizná se, že upravuje byt, že neví pro koho, že se bojí tam být sám. Žije s pocitem, že někdo vytěsňuje jeho smutné noci, že mu někdo odpovídá na jeho zprávy, že polibky nejsou jenom zbabělostí. Že to bude bolet, psal a ví. Že z toho chce tolikrát ven... dostal odpověď... nu... "Sám se rozhodni."

Nejvíc Tě potkávám v bídě, v bídě vlastního já, v tom nenaplněném. To přímo voláš, když slzy mi tečou. Děkuji za bídu, za hřích, za bolest, utrpení, nenaplnění, sucho dní a ubíhající hodiny, dny a roky. Chybíš mi..

Jay

Nevycházení

Nemějte strach ze sebe! Nebojte se toho, jací jste, jaká je vaše realita. Této realitě čelí každý člověk, ale Bůh v ní vztyčuje svůj stan, aby přebýval s vámi. Bůh je vtělení, novým jménem Božím je Emmanuel, Bůh s námi. Bůh s realitou tvého života. Otevři se jí beze strachu. Pouze když poznáš sám sebe, poznáš i hloubku jeho lásky. V hloubi své bytosti zakusíš, že nejsi sám. Někdo láskyplně a milosrdně vešel do tajemství tvého nejniternějšího lidství, ne jako divák, ani jako soudce, ale jako ten, kdo tě miluje, kdo se za tebe dává a zasnubuje si tě, aby tě osvobodil, spasil, uzdravil... Aby zůstal stále v tobě a miloval tě, milovat tě! (Phillipe, J.: Vnitřní svoboda, 2019)

Má Jay vůbec co říci po tak dlouhé době? Ztratilo tohle všechno smysl? Stal se lepším, úspěšnějším, dokonalejším člověkem? Milujícím? Kam se posunul? Hehe

Ne. Nezměnil se. Zestárnul. Vrásky nejen v autobuse říkají, že nepojede za poloviční. Ani úzkosti nezmizely. Úzkosti z lidí, ze setkávání s cizími lidmi, ze smalltalks ´bout shts. Pořád mu zůstává ten mrazivý úsměv jako obrana proti světu. 

"Jste připraveni na mlčení?" 

"Mlčím celý život." (MartinK)

Začal mít rád samotu, ticho. Ranní modlitby proměnil na tiché patření. Hodí se k tomu pokoj u rodičů i byt ve třetím patře. Naplňuje ho ticho. Byl na kontemplativním semináři. Kde se nic neudálo. Účastníci zažívali mnohá setkání třetího druhu se zemskými i vesmírnými objekty. Jay zůstal ušetřen. Jel s mlčícím Martinem.

"Ahoj Jayi, jak se Ti daří žít, to co nám bylo předáno? Já už jsem stihl zakusit, že to bude vyžadovat velkou vytrvalost. .. " (MartinK)

Dary semináře přicházejí později, jako obyčejná milost do následujících dní. 

Jay absolvoval pouť za Anežkou do Říma, zmokl, modlil se, fotil, mrzl, užíval si to. Nechápali Jaye, kdy dny poté mluvil minimálně. Byl navštíven pokojem, tak tichým až jej nechtěl rušit. A mnohé to mlčení děsilo. 

Už neprosí ze změnu pracovního procesu, tolik dní, let a zůstává. Neumí stále jednat s frekventanty ani není kamarád s více kolegy. Navíc se stává hádavým, konfrontačním ..a těší jej to. A pak se má omlouvat. Namísto sabatiklu proti vyhoření je mu nabídnuto povýšení. Ech.

Vánoce byly darem pro Jaye, s rodinou seniorů, rodinou bratra a dětí, které již dávno přerostly svým rodičům přes hlavu. Cukroví, pohádky, nevycházení, kamarádi. Silvestra prožil s Martinem4+ hrou s vláčky, mší na kopci s p.Marií a s ním v objetí. Je s ním více jak půl roku a neví jak dál. To januárové počasí ho zkouší..

Možná, že Jay vypadá jako příkladný člověk, ale nemylme se. Rád uniká do barevností za miliardami bitů. Padá do slastí svému svůdci. Je lenivý, vulgární, bázlivý, necvičí, málo miluje, je povrchní a pyšný, kritizuje panáčka, a.. nemění si trenýrky.

Touží a nenávidí tu touhu v sobě. A teď se chce zbavit zodpovědnosti za to, co s tebou dělal. Chce tě potrestat za svoji touhu. Chce si namluvit, že to všechno, co jste spolu dělali, jste nedělali proto, že by po tobě toužil, ale že to byla jen strategie vedoucí k tomu, co dělá teď, že jste se vlastně ani nemilovali, že už v tu chvíli tě okrádal. (Louis, E.: Dějiny násilí, 2019)

Je mu dobře na světě, i když smutno.

Jay

Němá budoucnost

Pomáhat druhému být tím, čím je. Když někoho miluji tak mu pomáhám, aby rostl ve své identitě, v osobní velikosti a v osobní kráse. Ježíš nám přišel říct, že je připravený mi umožnit, abych byl šťastný svým vlastním růstem. Musím jej k tomu pustit. Proč to se mnou neučiní sám? Protože jsem svobodný a on až drasticky, přehnaně ctí moji svobodu. Vstupuje do mého života jen tehdy, když ho do něj svobodně pozvu. Můj život je v každém okamžiku dotovaný. Myslím, že toto cítil i svatý Pavel, když říká: "Ukaž mi jedinou věc, kterou jsi nedostal. A když jsi dostal, proč konáš, jako bys ji nedostal?"
Bůh nic nemá, On jenom je. On je dárce, naplněný jedinou touhou, a tou je mé dobro. Toto je láska. Filozof Josef Pieper to krásně vyjádřil v knize Co je láska: "Miluji tě, se dá říct i jinak. Je dobře, že jsi." (Satoria, K. - Hríb, Š.: Kam se ztratil Bůh, 2017)

Stojí mi to za to? Vzdát se dortu, slunečnic ve váze, rodiny a dětícojsouzvědavékdejsem?
Kamarád 4A+ s dětským pokojem. Možná víc než bych chtěl. Přeji si být součástí jeho světa, přeji si, aby to odešlo od nás dříve, než tohle bude bolet oba dva...
Tajemná eM z různých čísel posílá Jayi gratulace ke stáří a k úspěchům. Je tou bývalou učitelkou polibků, vdanou a čekající prvního potomka. Chápe důvod, způsob rozchodu. Ptá se mlčenlivého Boha, proč nevyslyšel její modlitby stejně tak i modlitby asketického bratra za pomyslné uzdravení. To uzdravení jediné co potřebuje, je vnitřní. O něj prosí, aby mohl milovat, přijmout se, přijímat druhé, zraněné, opuštěné, nemilované a nepochopené. Padající a utíkající. Dávat Jeho lásku druhým..
Každý jeden je milovaný.
Vsetínský milovník zmáčnul reset, maže historii.
Vrba Mazi smutně dlouho očekává prázdninového Jaye. Výstava kolorovaných obrazů, drink a hovory na hmyzí zahradě.
Prázdniny nabité, Velehrad pouť s půlnočním rozněžněním, Brno s citlivým violoncellistou Pavlem na whisky v Baru co neexistuje, Hostýn a zasvěcení budoucího kněze Pepeho, byt UH úklid a klid vnitřní, hlavní město Praha s polkami řešící manželské etudy, Národní podnik České Švýcarsko se starou partou různě svobodných pánů. Odsun mého oblíbeného panáčka. A svatba Medvídka.
Děkuji za každé ráno, setkání, děkuji za vlídnost 4A+ a raduji se z něj, děkuji za svéráz Boží cesty, a za konec poločasu.

Ten, jenž nemá žádnou budoucnost,
Jay

Lhostejnost možná

Nic necítím. Vinu, lásku, lhostejnost možná. Je mi příjemně s pochybami uvnitř.

Nejkrásnější první máj. Být si blízkým. Vedle příjemných věcí, chvilkových, mi to nic nedává. Hlubokou ránu, propast. Proč do ní padám? Bytostně mi chybí doteky, pohlazení, držet se za ruce. Chybí mi láska. Mohla by v tom být, snažím se přesvědčit, ale není. Nemám lásku ani k Bohu. A kdyby to nebylo pyšné, troufale bych mohl říct, že jej nenávidím. Ne za to kým jsem. Za to, že mi nedává možnost dojít naplnění.

Pavel P. v horním kostele na Zelený čtvrtek večer. Liturgie se mě dotkla, slzy, strojově až vojensky pedantská, bez emocí.
Velký pátek zde, také, dotek. Krásné.
Spím málo. Cca 4-5h, mám to rád, dává mi to adrenalin.
Allan zamilovaný, Arga 7 měsíců spolu. Dívám, kupuji PC.
Strejda a vrba Mazi po druhé operaci, v kině na Green book. Běhám, jedu do Ústí.
Mám moc práce a těší mě to. Oranžová je marnost, vztahy nechci. Markétka operace, slzné kanálky.
Usínám u večerní modlitby. Ráno je má záchrana.
Velký pátek večer projít, ticho, měsíc, modlitba. Echt.

Oso Jay

Nedotknutelnými

"Lhal jsem, nepostil jsem se už kdoví kolik let. Jednou jsem měl dvě ženy - řeknu vám, co jsem udělal ..."

Připadal si nesmírně důležitý; nedokázal si představit, že je pouze typickou součástí světa - světa zrady, krutosti a chlípnosti, kde jeho ničemnost je zcela bezvýznamná. Jak často už kněz poslouchal podobnou zpověď - člověk je tak omezený. Není ani dost vynalézavý, aby objevil novou neřest; zvířata znají právě tolik. A pro tenhle svět Kristu umřel; čím víc zla jste viděli a slyšeli kolem sebe, tím větší sláva obestírala onu smrt; je tak snadné obětovat život pro něco, co je dobré či krásné - domov, děti nebo civilizaci - ale jen Bůh mohl zemřít pro lhostejné a zkažené lidi. (Green G.: Moc a sláva, 1990)

Co se to stalo, kam jsme to šli. Proč se to stalo, že nic není. Že jsme opuštěni a umíráme žízniví a hladoví s plnými žaludky?
Proč jsem se stali těmi, kterými jsme být nechtěli.
Proč jsme zlí.
Tupí k bolesti, smutku druhých.
Co se to s námi stalo?
..že už se nedíváme vzhůru na nebe, na oblohu, na hvězdy a magický měsíc. A duhu.
A nechodíme v dešti, v noci, autobusem.
Proč jsem se stali závislými na sobě, své pravdě, ukojení.
Co se to s námi stalo Jayi?
Co se to s tebou stalo Jayi...

Rituál života

Ježíš je radikálním milosrdenstvím, jedinou silou silnější než zemská tíže, jediným Pánem a jediným bohatstvím, ať se člověku stane cokoliv. Pouze radikální milosrdenství může být milosrdenstvím, jinak není milosrdenstvím vůbec. Ježíš není Ježíšem jen tak trochu. (...)

Bůh je Milosrdenství, je Velkorysost, je Dávání. Synonymem, které to snad vyjadřuje nejlépe, je Život. "Jsem, který jsem životem pro tebe!" je nejlepším překladem slov, která slyší Mojžíš z hořícího keře, když se ptá na Boží jméno. "Jsem Život," řekne v Janově evangeliu Boží Syn. Jeho podstatou je dávání; opakem života je smrt, tedy život, který se sám nedaroval. (Heryán, L.: Exotem na této zemi, 2016)

Jasně, řeknete si, že to může být náhoda. Ale není. Vím, že to není. Je to podivná Boží vůle, spřadené nitky Božího milosrdenství mezi náma, které mnou i vámi prorůstají. Úplně a zcela jsme na ní závislí. Na milosrdenství, na Lásce. Je až neskutečné to Boží plánování. Ty osudy a příběhy, co mě potkávají. Jsou možná lechtivé, jsou možná divné, a to hodně, ale rozumím jim. Mluví mi z duše, opájejí mě Nadějí a životem. Mohl bych říct, že za poslední dny a týdny mého života žiji. Poprvé a naplno. Ne, nic se nezměnilo. Nepomátl jsem se, ani neberu prášky na hlavu. Stále žiji se svými seniory, stále mi bývá v bytě neplatička, stále jsem ve stejné práci, stále jsem sám. Jenže to hledání mě naplňuje. Není to najít někoho. Být s někým. Je to být někomu nablízku. V tom marném hledání, být účasten, modlit se, být nápomocen jenom slovem kolikrát. A mít je rád. Je to prosté. Naplňující. Jsem zamilován do života. Několik dní, týdnů. A je to nádherné. Někdy spím a někdy ne. Dějou se mi podivné věci, příhody a náhody co jsou mimo chápání. Piju litry kafe. Jsem klidný i podivně nabuzený. Žiju a užívám si to. Je to krásné žít. ... To nejlepší z Boha je život.

Měl Ben pravdu?

Je to v lidech. Těch druhých. Skrze ně přichází. Je to vsetínský milovník a jeho deníčkový život. Je to Lukáš a jeho mimochodná zmínka, že se začíná v kostelích cítit tak nějak doma. A je to bývalý šéf a jeho gratulace. ... Jen ty děti. Ty mě koušou, plácají, škádlí, dělají si srandičky. ...  Tu bráchovu bandu loupežníků mám rád.

Nic co nechceš

Ježíš se (...) ukrývá v nejchudších a nejslabších, ale rovněž v bídě našeho vlastního já. Při pomyšlení na něco takového se naše srdce chvěje strachem, protože skrývá-li se Kristus v nejmenších, nejslabších a trpících, skrývá-li se v mé vlastní bídě, pak je to skutečná revoluce. Chudí jsou v tomto případě skutečně v srdci církve, jsou srdcem lidstva. Není možné je odsouvat někam na okraj. Tato revoluce vyžaduje naprosto zásadní přeskupení politických, společenských i náboženských struktur. Znamená to, že se musejí strhnout opevněné hradby předsudků a zdi zabezpečení. Ježíš všechny tyto hradby strhává, aby nás vyvedl do nejistoty lásky a společenství, kde je přítomen Bůh a kam volá i nás. (Vanier, J.: Krása lidskosti, 2016; KT)

Jay měl být připraven. Že to začne a jednou skončí. Na ty emoce. Smutek. Nemožnost cokoliv změnit.
A zase je tu ta samota. Není to kamarádka. Host co přichází nepozván. Prázdnota se sebou. Budoucnost, co nikdy nepřijde. Den co je den ze dne stejný. Prázdnota bytí.
Prosím; za změnu života, za někoho v tomto možném. Za touhu, po životě, po Bohu. Zaměstnej mě..
Nemám teď co ztratit. Tentokrát už vůbec nic. Nic už nemusím. Nikomu nechybím. Nikde nepatřím. Nic mě nepoutá. Život prázdný. Bez plánu a budoucnosti. Bez naděje. Přemýšlím o Božím království. Jak abstraktní je to pojem. Má to být pokračování tohoto? Nikdy prosím, vynechejte mě..
Není to pesimismus. Je to tak. Někdo má nemoci, starosti, rodinu, kariéru, moc a slávu. Mým darem je zapomnění. Pamatuji se... přál jsem si být jako ti maličcí. Kříž můj dostal svůj tvar. Kříž, co má být nesen za soumraku. Padám hned poprvé.

Změn můj život. Ty jej změň. Tady jsem...

J.

Osten

Najednou to je. A najednou je prázdno. Nemáme si co říct. Uteklo to. Zůstává naše vlhké cosi co chce dát pryč. A v té vší prázdnotě, čase potom, jsem tím skutečným. Jsme těmi zraněnými, hluboce a neopětovaně milujícími, co něco někde ztratili. Ani ne svou vinou, jen jakoby nám někdo něco zapomenul dát. Cosi, co utiší to naše hledání. Zamilovávání se, dřímotu, odmítání a prosby o odpouštění. 

Není v tom Bůh? Nejsi v nás tajemně skrytý? Tělo Krista ukřižovaného a bodaného ostnem, za který nemůžeme. Kristovy děti. Matčiny. Nepoznali a nepoznáme tuhle lásku. Vyhnanci beznaděje. Kristovy děti, co nemají nikde dovolání, úkryt a útočiště. Chtěl bych takovým být. To není otázka. To je skutečnost. Je to životní poušť s kamením touhy. Přebýváš s námi, mezi námi a mnohdy za těmi děsivými příběhy druhých Tě poznávám, když se zasmějeme nad osudem. Přijmeme svou ubohost, roli co jsme si nevybrali. Rádi bychom milovali a byli milováni..vlastně jako vy všichni. 

Jay