Pohyb je život, je to přijímání a dávání v čase. Fotograf a mystik František Drtikol prosil, abychom dávali neustále: Dávejte, dávejte všemu a všem. Dávejte úsměvy, pohlazení rukou, laskavá slova, dávejte myšlenkami dobrými a laskavými. A dávejte duchovně, myslete si, že vaše tělo je jen nádoba, kterou protéká božská láska a vy regulujete, kam a ke komu chcete. Sami nechtějte nic. Bůh vám dá víc, než potřebujete, tím se spojujete s ním a Jeho vůlí. (Filip Štojdl - S Marií na poušti, 2020)
Dá se vnitřní smutek nějak přetrhnout? Dá se porušit nit vnitřní mlhy, spánku duše? Dá se vzdorovat svému Bohu? Utopil jsem se ve slovech, potěšení digitálních uvozovek, příběhu vlastního života pro starší a statečné. A nejsem nikde. Nejsem nic. Nejsem nikým. Nejsem ani sám sebou. Vzlykám. Už i hlasitě. Jako dítě. Směšné dítě. Nechápu lidi, co se mohou radovat. Říkám svému Bohu zachraň mě. Miluj mě. I když nevím, co ta slova znamenají. Nauč mě, milovat Tě. Nechává mi mou vůli. Nanicovatou pramalou vůli pro cokoliv. Vůli, kterou předběhne vlastní strach slov. Je mi dobře vlastně nevím.
Sedím teď' u stolu v Mirovicích, je chladné ráno a venku mlha, popíjím kafe a za chvíli odjíždím do Prahy. Jsem vysvlečený jako Ježíš na křížové cestě, jsem nahý a bojím se, že mě tak někdo uvidí: slabého a vyčerpaného, zmateného a nedůstojného. Už se ale nechci skrývat před Bohem a světem, protože se nechci skrývat před sebou. (Filip Štojdl - S Marií na poušti, 2020) †27. 8. 2026
Tak jsem po těch letech zpátky. Stejný. Podivně plný levnou mlhou z dovozu.
J.
Žádné komentáře:
Okomentovat