Teď je nepřekonatelný vrchol mého života

"Otvorte dokorán dvere Kristovi", otvorme srdce, život... Ĺudia potrebujú nádej, doveru, lásku, pokoj, všetko. My sme tí, ktorí ich možu nasýtit, sme rozlámaným chlebom, ktorý dnešné ĺudstvo tak veĺmi potrebuje. Mladí ĺudia, svet vás potrebuje, ale iba ak odpustíte, budete slobodní a schopní milovať za každých okolností všetkých a kdekoĺvek. Uvedomte si, aké krásne je mocť milovať všade a všetkých. Láska je tou najvýnosnejšou aktivitou. Zarobíme oveľa viac tým, že milujeme, nič nám nebude chýbať, láska nám dá život, a ak máme život, máme všetko... Stretla som Ježiša a veľmi túžim, aby ho mohol stretnúť aj každý z vás. (Comunita Cenacolo: Záblesky svetla, Zo srdca matky Elvíry, 2011)

Utíkají. Protože jsou sami, protože ta obyčejnost každodenního života je ubíjí. Utíkají. A v cizině jsou pány situace. Životu dají důležitost. Najednou mají cenu. Když přijedou domů mají zážitky co jiní, domácí nemají. Jenže kamarádi mezitím zestárli, oženili se, usadili se a tyhle tuláky a radosti jsou pro ně jako příběhy z televize. Je to smutný. Proč nehledaj Krista...

Mazi přijel na pouť, křehký, zranitelný, hledající Boha. Další neuvěřitelný zázrak. Proměna. Mám radost, že má radost. Třeba tu už zítra nemusí být. Je škoda, že sami sobě bráníme být tím, co skutečně jsme. Lidmi. Prostými, ubohými, zranitelnými a smrtelnými. Snad dokážeme milovat ty nejubožejší stejně jako nejmocnější.

Luba má po čem touží. Rodinu, domov, auto, zaměstnání. Idylka.

Medvídek dává křížky na čelo babičkám a děvčatům. Neuvěřitelně roztává. Jay se stydí, že nic nemůže říct. Strýček Hanáčkůj umírá. Ušák ztrácí víru, má rodinné přenice a závislost k tomu. Není navenek všemu jak se zdá. Jako Marcela. Je zjevením. V kostele. Znovu po 14 dnech jde krátce ke zpovědi, nemohla tolik hřešit. Navzdory zlým jazyků. S křížkem na krku. František má štěstí ve hře, méně v lásce s dívkami. Intelektuálové v Březnické hospodě. Tulák víc co chce a hledá Boha. Pokrevní bratr se rozhodl brát antibiotika a evangelizovat. Robotik je vzorem, je povýšen shodou událostí, je čím dál lidštějším.

Myslel jsem si, že podzim jako minulé roky prožiji jako mnich. Ale nedaří se mi to. Asi bych na sebe byl moc pyšný a neprosil bych o pokoru, což je dobré. Musím znovu a znovu jít pro odpuštění. To je otravné, mechanické, ztrácí to navenek smysl. Ve skutečnosti je to znovu a znovurozhodování se pro Krista. 

Teď jsem přes všechny zkoušky - a s Tvou milostí, které se nic jiného nevyrovná - šťastný a plný lásky k Tobě. Zatáčky vybíráš zostra, brzdíš bez varování, ale řídíš obdivuhodně dobře. S neomylnou jistotou jsi mne přivedl přesně tam, kam svěřovaly mé nejhlubší touhy; nikoli k smyslovému či duchovnímu potěšení, ale k lásce k Tobě, která vychází z pravdy a nikdy nepřestává. Jakoby se Ti pod nánosem všech zlých chvil podařilo vsunout právě ty dvě tři dobré věci, po kterých jsem toužil více než po čemkoliv jiném. A způsob, jakým si počínáš, umožní každému člověku, aby pod Tvým vedením nalezl svou melodii. (Otec Jeroným: Možnosti a melodie, 2010)

V každém ´právě teď´ se odehrává vrchol mého života.

Jay

Naposledy znovu a znovu milovat

Z lásky se dá jet na pouť Lukem, z lásky na koncert s Janou, být u zpovědi, zavolat Mazimu, z lásky se dá být s lotrem.
Z lásky se dá žít. Pro lásku se dá umírat.

Na to se nesmí zapomenout. Milovat pro Krista. I kdyby byl jenom jeden jediný člověk na světě co miluje ostatní skrze Krista, svět má naději.

Přeji si, abysme se všichni setkali v ráji.

Hledejme Krista vobyčejnym životě. (Láďa Křížek, festival United, 2013)

Jayj

Nutkavé potřeby

Jayův život je paradoxem. Žije sám s rodiči a chce mít spoustu přátel. Utíká před dívkami a ženami. A stydí se za jejich náklonnost. Paradoxem je jeho zaměstnání a služba. Můžem říct, že povolání. Je to kříž totiž. Nerad vystupuje, introvert. A musí přednášet před mnoha lidmi, předstupovat před ně. Paradoxně mu život nedává radost a pohodu jak by chtěl. Dává mu úzkost a pochybnosti. Touhy obtížně ovladatelné a neřesti knižně nezpracovatelné. Paradoxně k němu přichází požehnání. Milosti Boží lásky. Skrze jeho přátele, kamarády a nepřátele. Potkává zasuté lásky, které se modlí aby už nepotkal. A paradoxně zjišťuje, že co dříve bylo idolem je teď osamoceným a nedospělým individuem. Nelze se myšlenek zbavit, a nelze jim utéct. A o tom to přece jde, ne.

Nutkavá potřeba uspět, pracovat pro druhé a být lepší než oni. Může přerůst v závislost. Závislosti člověka ženou neustále kupředu. Během let zcela vyčerpávají, takže už nás nepřitahuje nebo nezajímá vůbec nic. Jestliže nutkavé potřeby nejsou naplněny, přichází vnitřní prázdnota, pocit doslovné bezmocnosti nebo úzkosti. Člověk se cítí ztracen nebo zmaten a jakoby už neví, kým vlastně je.

Co mi brání v tom, abych mohl být šťastný.

Malé stádce mi dělá radost. Lukáš a Adam funebrák. Požehnaní. A žehnají jiným. MartinM Kristův student před velkopátečním křížem. Mazi je sociální a s novou léčbou. Medvídek si uvědomuje krizi. Tulák je zlomený, je zázrakem. Profesor Žárovka si uvědomil, že nelze pomocí zla dělat dobré věci. Kulifoga má život naruby. Vsetínský milovník je strýčkem a 42 dní spokojený.

Jay je apatický, umře brzy, nic neprožil.

Zralost je přijetím sebe samého, tak druhých i se všemi vadami. Zralost znamená objevit, kdo jsme. Jakmile začneme poznávat sami sebe i se svými dary a vadami, s touhou po pravdě a spravedlnosti i se svými nutkáními a bloky, začneme nacházet své místo ve společnosti, každý z nás právě takový, jaký je. Své vášně a nutkání nemáme potlačovat, stavět se proti nim nebo se jimi nechat ovládat, nýbrž je musíme usměrňovat. Na cestu svobody se vydáváme tehdy, když se už nenecháme ovládat svými vášněmi a nutkáními. Jsme svobodni, pokud začněme nadřazovat spravedlnost, společenství srdcí, službu, vztahy a pravdu nad vlastní potřebu osobních úspěchů a nad obavy ze selhání a ze vztahů. Paradoxně, když se osvobodíme od svých nutkání, můžeme trpět příznaky smutku a vnitřní prázdnoty.

Jay se má velmi dobře, práce mu je namáhavá a dobrá. Doma se učí pracovat se dřevem a dostává ocenění kudy chodí.

Svoboda v nás probouzí lásku a soucit, které nás vedou k plnějšímu a svobodnějšímu darování našich životů druhým. Je svobodou vedoucí k laskavosti a trpělivosti. Svoboda nesoudí a neodsuzuje, ale chápe a odpouští. Je rovněž pokorným přijetím toho, že máme strach a zábrany a že potřebujeme prosit o odpuštění ty, jimž jsme ublížili. (Vanier, J.: Cesta k lidství, 2004)

paradoxní Jay

Vajíčka nahniličko

Brzy se zblázním.

Ráno usmažit si vajíčka Jay považuje za dobrý nápad. Méně šťastné je vůní cibule a sádla nasáknout a vonět po celý den. Letní semestr začíná sněhovou kalamitou a pozdním příjezdem. Čekají mě. Bystří po ránu. Nestihli si vypít jako loni. Honza, co nevím proč mi není sympatický a pěkně mě štvě, mě vytáčí jakýmkoliv slovem. Už druhým rokem. Potkávám jej ve měste, v práci, na pochoďáku v piknikovém altánku. Naštěstí ne v posilovně a autobuse. Tam číhají jiní. Hodina krásně ubíhá a rozehřívají se modelováním. Potím se víc než oni. Je horko, z ústředního topení, na které škola stále má, tepla počítačů, které více topí než počítají a myšlenek, že je nevidím naposledy. Žiju přece přítomností a to mě uklidňuje. Vzápětí moje poštolčí paměť mi dovoluje na všechno zapomenout. Později do kanceláře vpochoduje profesor bratrské republiky a žádá si kolegu nebo štamprli. Kolega není, tak mu nalévám. Učitel přece musí mít něco v hlavě když učí. Venku kolega mi říká že mám problém. Dochází mi, že ten problém nemám já, ale jeho syn, co nemá u mě zkoušku. Nemám dneska náladu jakkoliv mu oponovat a abych nemusel souhlasit s argumenty, jak blbému synovi dopomoci ke zkoušce takticky jedu pojistit auto. Pojištění vyjde po hodině, spokojený klient, spokojený prodejce. V kanceláři robotika Davida se Jaye dotýká šéfka, na Davida si nedovolí a sahá on na ni. Na pět minut přichází Výzkumník. Problematická rodina, chytrý a pozor na něj, ví brácha. Práce jej baví, a je rozumný, ví Jay. Vstupuje do politické kariery. Jsem unavený. Vlastně od začátku týdne už od rána. Nic jsem si nezapamatoval, ani to, že jsem měl navštívit profesora Žárovku, který do kanceláře nakoukl. Profesor drží na pracovišti hlavu vzhůru za každé situace, nepřekvapí jej ani to, že jeho objevy jsou už dávno objevené. Říkám si, jaké skvělé to bude na večerních modlitbách Taizé. Mezitím připravuji model studentům na další týden. Dva v jednom. Ukázka výroby a výsledek pro maminku. Volám Lutra-lutra, chce si dát schůzku z mě neznámého důvodu. Napsal mi projekt, to ano a je manažer. Od minulého týdne jsem ostražitý ke schůzkách. A manažerům z dřívějška. Vzpomenu si na studenta, co mi v mailu přál lásku a doufal v následujícím, že mě u zkoušky nezklame. Kdybych si pamatoval kdo to je. Na modlitby Taizé jsem přijel pozdě. Protože jsem si koupil svačinu, přestože jsem neměl hlad. Měním se. Nemám chuť na jídlo. Sedím vedle Jany. Bavíme se. Chtěl jsem být pokorný a tichý srdcem. Nepovedlo se. Sedáme si dopředu s Míšou, Honzou vysokým bojovníkem. A nevěřím, že přítomní mají tak hluboké chvály a prosby do kolujícícho mikrofonu. Vlastně jsem nezapoměl, proč jsem přišel. A tak obaluji a prosím. Prosím za upevnění víry pro věřící. Nejenom, když jsem nemocný a vzpomenu si, ale také když je vše ok a když se nic neděje. Poslední dobou mě přišlo, že svět a hřích nás dělá silnějšími. Paradoxně. A k Ježíši můžeme přijít jako slabí. V té slabosti, skrze tu slabost přichází Světlo do naší duše. A tak zase mizím. Nechávám je schovávat letáčky, svíčky, kytary. Nasedám a odjíždím. Utíkám. Protože přesto že chci být sám sebou, sám sebou jsem v představách. A to je na zbláznění.

Snad jedno přání, modlete se na mě. Za uzdravení mého srdce, abych mohl žít z Lásky Ježíše.
Buďte v klidu, že jsem nepopisoval včerejší den a bratra proroka z česnekových polí.
Jirka od Kauflandu Jay

Imanentní

Zralí křesťané, které jsem během své pouti potkal, jsou ti, kteří selhali a kteří se naučili z milosti žít se svým selháním. Věrnost vyžaduje odvahu, s níž vše vsadíme na Krista, dále pak ochotu stále růst a riskovat, že kdykoliv v životě selžeme. (Manning B.: Evangelium zlomených, 2008)

Jay život nezmění. Nebude jiný život než svých ..náct let.
Medvídek poctivě zapisuje barevnými propiskami sobotní přednášky pro křesťany. Lukáš 'musí něco vydržet' když dostává injekce do kolen. Mazi jede do tunelu, dojídá tátovu hostinu a chválí americké farmaceutické firmy. Bez blbých nálad. Radostně vítal návštěvu Jaye více než vánoční dary. Dřevorubec táta přemožen nachlazením a z televizních válek se oči barví doruda. Máma střídá radostné a méně povzbudivé diagnózy. Toníček je aktivním členem papežských misií a těšitelem rodiny.
Jay je rád, když vsetínský milovník nepíše o šetření židovských zapovězení. Má možnost cvičit se v selhávání v práci a komunikaci. Aktuálním hitem jsou vouchery, měření odrazivosti a protipožární cvičení. Agitace se rozumí samozřejmostí. Zázračně zve paní J Medvídka a Jaye na robi večeři s exorcistní solí. Silvestr v tvarohové Olešnici uzavírá v Kroměříži rozhovor o našem vztahu k Bohu. Duchovní a intimní, povzbuzen Jay. Rozumí ministrantu Martinovi.

Boží láska k nám je pohoršlivá. Proč s námi Bůh nejedná taktněji a s určitou zdrženlivostí? Proč se trochu více neovládá? Mám-li to říci naplno, to nemohl Bůh jednat poněkud důstojněji?
Ne, láska našeho Boha vůbec nedbá na důstojnost. A Bůh čeká, že budeme milovat stejně jako on. Nejen že od nás chce, abychom přijali jeho nevysvětlitelnou a rozpaky budící lásku, ale dokonce očekává, že když ji přijememe, budeme podobným způsobem přistupovat k druhým lidem. Domnívám se, že pokud by to bylo nutné, dokázal bych žít s Bohem, jehož láska k nám vyvolává rozpaky, ale představa, že já budu podobně jednat s druhými lidmi..to už je trochu silná káva.
Nejjednodušší, přesto ne nutně nejsnažší, je začít sám u sebe. (..) První krok spočívá v uznání toho, jak na tom právě jsem, a v tom, že se se svou chudobou, křehkostí a prázdnotou vystavím Lásce, která je vším. (Manning B.: Evangelium zlomených, 2008)

Milujte,
Jay