Zkus to //

Co v tomto čase zásnub, svateb, úrazů a rodinných dovolený dělá Jay?

//Zkus to se mnou

Nedělá nic. Tedy.
Mimo.
Mimo praktikování kontemplačních technik nad doušky libového bratislavského párku do hustých nocí (pozor jen 18-26).
Mimo ranního vstávání do práce, kde ženy od studentů dostávají nabudku.
Mimo domácího štěstí s rodiči, prarodiči, psy co žerou ABS.
Mimo vlhkého fotografování sportů, hustého plavání v bohaté tuzemské vodě.
Mimo sjíždění Naděje na Jadranu bez smyslnosti na sedum.
Mimo pýchu z neurčitých trápení a nutellových touh obžerství.
Mimo čirého kamarádství s obtloustlým smyslníkem ze Vsetína, občasnou naturistkou Jitkou, nepřiznaným adamitou Mazim, otcem bez papírů Davidem a rytířského s mineralogem.
Mimo posilovacích cviků pro náladu a sprchování teplou vodou (že se nestydí).

//Zkus to se sebou

Sebedarování není jednoduché. Sebedarování může ústit v hořkost, vyčerpání, frustraci, zapomenutí na své potřeby, ba i v sebepopření.
Když jsme se pro sebedarování sami nerozhodli nebo je skutečně svobodně nepřijali, či když pohnutkou k němu není nezištná láska, má negativní účinky. Někdy se rozdáváme z určitého, ne vždy vědomého nátlaku: ze strachu říci ne, z obavy, že nebudeme druhými přijati, z citové závislosti, kvůli voluntaristické nebo perfekcionistické povinnosti, kterou jsem si sami uložili z pýchy nebo pocitu dluhu. Stává se též, že máme psychologický sklon cítit se povinováni stále dělat všem radost, ba ustavičně zaujímat postoj zachránce. Zdánlivá velkodušnost může vycházet z nahněvanosti, z potřeby dát lekci druhým. Existuje velkodušnost, jež je kalkulem, podvědomým kupčením: dávám mnoho, ale s cílem dojít uznání, citové odměny, posílit svou identitu...
Všichni jsme to zakusili: lásku přijímat je dobré a nutné, ale v konečném součtu láskou, která nás naplňuje, která nás činí šťastnými, je láska dávaná.  (J. Philippe: Volání k životu, 2010)

 ...a vás zalije hluboká radost. Žijte s rozvahou a pokud možno co nejupřimněji! (O. Jeroným: Umění naslouchat, 1995)

Actually Love
Upřímně, teď si nejsem zcela jist, zda jsem dostal kulkou mezi lopatky nebo lopatkou mezi kulky.

Akademik JayJ

Mezi dvěma cestami

Jedna bulharská, druhá cesta chorvatská v očekávání. V tomto mezičasí je prostor. Pro marmelády, trávníček, Velehrad, babičky a dědečky, kamarády a dky a na čtení.

Každý člověk, který ve svém srdci nosí vznešený cíl, si vybírá vzory a neustále k těmto vzorům vzhlíží. Své vzory si může vybrat mezi velkými vědci, umělci, vojevůdci; mezi svatými a lidmi modlitby. Vybíráme si je za vzory kvůli jejich osobní hodnotě. Jak ale přišli k té vysoké osobní hodnotě? Všichni bez výjimky měli v sobě určitou hnací sílu; jakési malé "něco", ukryté v hlubině jejich srdce, o co pečovali a co rozvíjeli, a co jim také umožnilo, s ohledem na osudové určení každého z nich, překonat všechny překážky a vyrovnat se se všemi nezdary; malé "něco" v hlubině jejich srdce, bez čeho by nic nepodnikli a v ničem nepokračovali; bez čeho by byli pouhým stínem sebe sama. Jak nazvat to "něco"? Síla? Plamen? Či ještě lépe: kousíček kvásku? (O. Jeroným: Umění naslouchat, 1995)

Co má Jay z první cesty ve svém srdci? Pamatuje si vůni lipového květu po celém Bulharsku.

Vše na drátkách. Profesor žárovka zajistil ke spokojenosti aplikantů. Město studené počasím, Vitoša nad kolejemi, psi ve městě.

Konstantin i Elena, letní výuka s pláží; opékačky s místními kočkami pod nohami, tance, víno, melouny a slaná voda. Doma si Jay pamatuje škrábání v krku a časté chození na toaletu.

...a pozdravuj Martinu. S večerní modlitbou v úplňku.

A doma Jay pár dní v klídku, pak znova ta normalita.
Zjistil, že některé věci nesmí i když může. Že návrat trvá dlouho a je bolestný. Vybral si tu druhou. Tak ať mu to vydrží.

Gospodin J