Polízanice duchovního stavu

Benedicite dominus.

Vracím se v myšlenkách zpět do posledních dní. Tak intenzivních, že naplnili i následující hodiny doma. Otec domácí těžce onemocněl. Hospodářství zůstává na synech. Tak nějak podvědomě mě to táhne zpět. Směšné je moje razantní ne při příjezdu. Už během cesty mi mělo být jasné, že tohle nebude výlet.

Přijedeš si ujasnit pár věcí a najednou jsou bezvýznamné.


Požadavek víry je: Napřed milovat, abychom mohli poznat, zatímco mnozí lidé chtějí napřed poznat, aby mohli milovat; 
i když to dělají naopak jakmile se zamilují. (André Frossard, 1992)

Radost až do Brna

 ...
"Jestliže se ocitáte v klášteře Nový Dvůr, není to dílo náhody. Pro věřícího člověka náhoda neexistuje. Přivedla vás sem souhra okolností nebo událostí daných Prozřetelností; pro čas usebrání, modlitby, pro posílení víry." (2010, Nový Dvůr)
 ...

nebyla to náhoda

Ocitl jsem se v Nových Dvorech. Klášter. Dovolená. Mniši. Mladí kluci. Bratři. Bílé prostory, moderní, elegantní, prostorné a teplé. S otcem Jiřím, Staňou a Maršálem Pétainem.

"Tak co, dobrý?"

Píšu tento text, a bratři už spí. Budíček ve tři ráno pro spásu světa. Pro radost z bezprostřední existence. Za zpěvu a odříkávání starozákonních žalmů.
Nechtěl jsem chápat ani se ptát. Nebylo na co. Otec Samuel opat. Uhodl - viděl.
Mnich na několik dní. A rozhodl jsem se je prožít.

Radost. Naplnila veškeré bytí.
"Dobrý."

Co dál, "šéfe"?
Návrat je hozením do bláta. Včerejší sms bratrovi pokrevnímu:
Ahoj, ovce a umyvani nadobi. Citim se jako doma. Zpivam zalmy. Mel bys problem odjet jako ja budu mit zitra. jj
Jeden krok. Odevzdám vše. Touhy zůstávají. Mám se rozhodnout. A nechám je přijít. Obě dvě, ať se rozhodne.

Radost. Těžké ji udržet. Snadné ji ztratit. Spadnout na skálu.
Není to na škodu. Není chybou.

bratr J

Deus ex Machina

"..Sen, který nás nutí každé pondělí vstávat z postele a pracovat na věcech, jež nás nebaví, nenacházíme v nich naplnění a smysl, anebo se nám vysloveně příčí. Takovéto představy nám pak vytvoří vězení, které nevidíme, necítíme, ale které nás přesto ovládá, ať spíme, či bdíme."  (T.S., 2010, blog)

Dobro a zlo Tomáše Sedláčka. V přeplněné posluchárně. Podle knížky usedlý šprt ekonomických textů, šoumen v reálu. Odnáším propocené tričko a podpis do knížky.

°Minule.
I luv U, honey my. Croatian boys and russian girl Nastasia. Vizovická smršť.Výšková budova a první koulení bowlingu. Studenti ve večerní škole Starobrna.

°Nedávno
Ondrej ze Slovenska. Vedoucí, zvíře. Mnoho společného. Zálibu v jídle především.

°V brzku
Klášterní tajemství ticha. S Jiřím a montérkami.

A skutečně?
Nečeká nic převratného. Štresy. Možná pátek naděje. Možnost s někým být je nereálná. Není možné. Smíření nepřichází. Přesto, naděje zůstává.
Hm


JJ

Umírat každou vteřinou

"Život je strašně krátký. Nemám čas kývat ze zdvořilosti na věci, na které kývat nechci. Může se stát, že tu zítra nebudu. A ten čas, který tady mám, přece nestrávím s lidmi a věcmi, které nechci. Nejdůležitější je, abych pokud možno vychovala děti až do dospělosti, abych je ochránila. Ostatní je v porovnání s tím nedůležité.

Když člověk nahlédne do tváře nějaké definitivy, přechodu do jiné dimenze bytí, přestane nedůležité věci řešit. Najednou je podstatné, jestli se milujeme s partnerem, jestli máme zdravé děti, jestli je milujeme a ony milují nás.

 Hlavně jsem pochopila, že nemá smysl lhát ze zdvořilosti nebo někoho šetřit. Když se mě pak někdo na něco zeptal, řekla jsem mu pravdu. Bez obalu. Ale spíš to asi mělo význam pro mě. Utvrdila jsem se v tom, co je důležité. Dříve jsem cítila, že by člověk neměl lpět na ničem. Jenže ono to dobře funguje do doby, než začne jít o děti. Pak by člověk dal vlastní život za to, aby byly zdravé a žily. Oželet tuhle touhu, nejpřirozenější pud, který se asi nedá ani rozumem ovládnout, je hrozné.


Určitě vám můžu slíbit, že jednou umřu. A můžu vás ujistit, že v tom pro sebe nevidím nic žalostného. Není to nic tragického." (Radůza: idnes.cz, 2010)

Mám víc než si zasloužím. A tohle zapomínám.

Budelidáno, JJ

Když zbude jenom naděje..

Symbolika osobních Velikonoc a ironie života. Vplula do dnešního dne.
Chtěl jsem napsat příliš, než vládnu prsty a rozumem je dáno. Proto..

#objektivně.

Potkal jsem bývalou lásku. Vyhýbali jsem se dlouho. Letmě se viděli, obcházeli, nechtěli mluvit.
Až dnes. Nešlo jinak. Jedna místnost. Nebylo kam utéci. Čau. Paf.
Příjemný den. Pocity obroušené vypluly na povrch."Tebe bych nikdy tady nečekal."

Za dnešní den můžu poděkovat. Že jsi. A že život je naděje i v sebezoufalejší situaci.

Poklady dnes otevírá

Jay