Probouzím se s tím, že všechno tento den bude lepší. Já budu lepší. Milejší, usměvavější a laskavější. Ranní meditace naladí na správnou vlnu. Jde o rozhovor se sebou, s vnitřním Bohem. Vyříkáme si věci a nálady pěkně naplno. Mluvím, on moudřejší ví a mlčí. Stejně jako každý den.
Poslední dny - si přeji.
Mám úplně vše. Dokonce i dobrou náladu od cesty (:)
Mám víc než devětadevadesát procent všech lidí. Závislosti nejsou a když, vím o nich - viďte noční brouzdání obrázkovým a hýbajícím se internetem.
Poslední dny si přeji mít rád. Bez podmínek. Bez představ. Skutečně a opravdově.
Věřím, že bude mi dáno. Buď se dovězvědět, proč nechtít. Nebo si žít s tím co chci.
A ten vnitřní Bůh o tom ví. Pereme se. Shazuje lišty v koupelně. Slyší mě.
Dává mi vůli, kteou respektuji.
Proto večer se znova potkáváme. Já už ne tak usměvavý a plný energie jako ráno. I když rezignovaný tak s nadějí.
S nadějí, že zjistím pravdu.
S důvěrou v srdci,
A proč povinnost žití? Dostal jsem jej, užívám si jej, ničím si jej sám ale sám si jej nevezmu. Povinnost prožít si svůj den. Jaký sis ho vytvořil, takový ho máš.
A konec fňukání
j.o.jo
