Ironie je, čím jsem naplnil denní den. Zázraky se neděly, ohňostroje nestřílely.
Rutina, po 7 soukaná stejná látka. Popletl jsem jména. Další pojídal rybí salát. Na chvíli se vzdálím a ukončili si hodinu.
Ani nevím jak se to mohlo stát. Neustále přemýšlím, jak zapůsobit na mužské pohlaví a ze světa žen si neberu příklad. Přece to je ono. Nevšímavost.
David znova dítě veze do nemocnice. Komplikace. Nepřeji mu nic zlého, jen vidím jak se tímto trápením zoceluje. Supluji z patra ve středu. Vidí, že změna šéfa by mohla znamenat jeho vyhození. Jen to tak říkal, nebyl naštvaný, plný emocí. Bral to. Zarazilo mě.
A druhá osoba na kterou často v meditacích myslím. Kristínka a Praha. Nejistoty s prací, školou, ubytováním. Zítra by ráda na pivo. Psala. Neodepsal.
Ptám se, zda mám oprášit inzeráty. Buchta mě pronásleduje.
Usadit se jen s láskou z jedné strany ne. Boj. Normalizovat. Zavírat oči.
A tak čekám na poslední shledání. S láskou na plný úvazek. S ruku v ruce kamkoliv jít a milovat. Přestávám doufat a hledat.
Mámo, na tebe nezapomínám.
Necht je mi dáno tolik, co zvládnu.
tak zítra. jj