Nic co nechceš

Ježíš se (...) ukrývá v nejchudších a nejslabších, ale rovněž v bídě našeho vlastního já. Při pomyšlení na něco takového se naše srdce chvěje strachem, protože skrývá-li se Kristus v nejmenších, nejslabších a trpících, skrývá-li se v mé vlastní bídě, pak je to skutečná revoluce. Chudí jsou v tomto případě skutečně v srdci církve, jsou srdcem lidstva. Není možné je odsouvat někam na okraj. Tato revoluce vyžaduje naprosto zásadní přeskupení politických, společenských i náboženských struktur. Znamená to, že se musejí strhnout opevněné hradby předsudků a zdi zabezpečení. Ježíš všechny tyto hradby strhává, aby nás vyvedl do nejistoty lásky a společenství, kde je přítomen Bůh a kam volá i nás. (Vanier, J.: Krása lidskosti, 2016; KT)

Jay měl být připraven. Že to začne a jednou skončí. Na ty emoce. Smutek. Nemožnost cokoliv změnit.
A zase je tu ta samota. Není to kamarádka. Host co přichází nepozván. Prázdnota se sebou. Budoucnost, co nikdy nepřijde. Den co je den ze dne stejný. Prázdnota bytí.
Prosím; za změnu života, za někoho v tomto možném. Za touhu, po životě, po Bohu. Zaměstnej mě..
Nemám teď co ztratit. Tentokrát už vůbec nic. Nic už nemusím. Nikomu nechybím. Nikde nepatřím. Nic mě nepoutá. Život prázdný. Bez plánu a budoucnosti. Bez naděje. Přemýšlím o Božím království. Jak abstraktní je to pojem. Má to být pokračování tohoto? Nikdy prosím, vynechejte mě..
Není to pesimismus. Je to tak. Někdo má nemoci, starosti, rodinu, kariéru, moc a slávu. Mým darem je zapomnění. Pamatuji se... přál jsem si být jako ti maličcí. Kříž můj dostal svůj tvar. Kříž, co má být nesen za soumraku. Padám hned poprvé.

Změn můj život. Ty jej změň. Tady jsem...

J.