Najednou to je. A najednou je prázdno. Nemáme si co říct. Uteklo to. Zůstává naše vlhké cosi co chce dát pryč. A v té vší prázdnotě, čase potom, jsem tím skutečným. Jsme těmi zraněnými, hluboce a neopětovaně milujícími, co něco někde ztratili. Ani ne svou vinou, jen jakoby nám někdo něco zapomenul dát. Cosi, co utiší to naše hledání. Zamilovávání se, dřímotu, odmítání a prosby o odpouštění.
Není v tom Bůh? Nejsi v nás tajemně skrytý? Tělo Krista ukřižovaného a bodaného ostnem, za který nemůžeme. Kristovy děti. Matčiny. Nepoznali a nepoznáme tuhle lásku. Vyhnanci beznaděje. Kristovy děti, co nemají nikde dovolání, úkryt a útočiště. Chtěl bych takovým být. To není otázka. To je skutečnost. Je to životní poušť s kamením touhy. Přebýváš s námi, mezi námi a mnohdy za těmi děsivými příběhy druhých Tě poznávám, když se zasmějeme nad osudem. Přijmeme svou ubohost, roli co jsme si nevybrali. Rádi bychom milovali a byli milováni..vlastně jako vy všichni.
Jay
