Nutkavé potřeby

Jayův život je paradoxem. Žije sám s rodiči a chce mít spoustu přátel. Utíká před dívkami a ženami. A stydí se za jejich náklonnost. Paradoxem je jeho zaměstnání a služba. Můžem říct, že povolání. Je to kříž totiž. Nerad vystupuje, introvert. A musí přednášet před mnoha lidmi, předstupovat před ně. Paradoxně mu život nedává radost a pohodu jak by chtěl. Dává mu úzkost a pochybnosti. Touhy obtížně ovladatelné a neřesti knižně nezpracovatelné. Paradoxně k němu přichází požehnání. Milosti Boží lásky. Skrze jeho přátele, kamarády a nepřátele. Potkává zasuté lásky, které se modlí aby už nepotkal. A paradoxně zjišťuje, že co dříve bylo idolem je teď osamoceným a nedospělým individuem. Nelze se myšlenek zbavit, a nelze jim utéct. A o tom to přece jde, ne.

Nutkavá potřeba uspět, pracovat pro druhé a být lepší než oni. Může přerůst v závislost. Závislosti člověka ženou neustále kupředu. Během let zcela vyčerpávají, takže už nás nepřitahuje nebo nezajímá vůbec nic. Jestliže nutkavé potřeby nejsou naplněny, přichází vnitřní prázdnota, pocit doslovné bezmocnosti nebo úzkosti. Člověk se cítí ztracen nebo zmaten a jakoby už neví, kým vlastně je.

Co mi brání v tom, abych mohl být šťastný.

Malé stádce mi dělá radost. Lukáš a Adam funebrák. Požehnaní. A žehnají jiným. MartinM Kristův student před velkopátečním křížem. Mazi je sociální a s novou léčbou. Medvídek si uvědomuje krizi. Tulák je zlomený, je zázrakem. Profesor Žárovka si uvědomil, že nelze pomocí zla dělat dobré věci. Kulifoga má život naruby. Vsetínský milovník je strýčkem a 42 dní spokojený.

Jay je apatický, umře brzy, nic neprožil.

Zralost je přijetím sebe samého, tak druhých i se všemi vadami. Zralost znamená objevit, kdo jsme. Jakmile začneme poznávat sami sebe i se svými dary a vadami, s touhou po pravdě a spravedlnosti i se svými nutkáními a bloky, začneme nacházet své místo ve společnosti, každý z nás právě takový, jaký je. Své vášně a nutkání nemáme potlačovat, stavět se proti nim nebo se jimi nechat ovládat, nýbrž je musíme usměrňovat. Na cestu svobody se vydáváme tehdy, když se už nenecháme ovládat svými vášněmi a nutkáními. Jsme svobodni, pokud začněme nadřazovat spravedlnost, společenství srdcí, službu, vztahy a pravdu nad vlastní potřebu osobních úspěchů a nad obavy ze selhání a ze vztahů. Paradoxně, když se osvobodíme od svých nutkání, můžeme trpět příznaky smutku a vnitřní prázdnoty.

Jay se má velmi dobře, práce mu je namáhavá a dobrá. Doma se učí pracovat se dřevem a dostává ocenění kudy chodí.

Svoboda v nás probouzí lásku a soucit, které nás vedou k plnějšímu a svobodnějšímu darování našich životů druhým. Je svobodou vedoucí k laskavosti a trpělivosti. Svoboda nesoudí a neodsuzuje, ale chápe a odpouští. Je rovněž pokorným přijetím toho, že máme strach a zábrany a že potřebujeme prosit o odpuštění ty, jimž jsme ublížili. (Vanier, J.: Cesta k lidství, 2004)

paradoxní Jay