Vajíčka nahniličko

Brzy se zblázním.

Ráno usmažit si vajíčka Jay považuje za dobrý nápad. Méně šťastné je vůní cibule a sádla nasáknout a vonět po celý den. Letní semestr začíná sněhovou kalamitou a pozdním příjezdem. Čekají mě. Bystří po ránu. Nestihli si vypít jako loni. Honza, co nevím proč mi není sympatický a pěkně mě štvě, mě vytáčí jakýmkoliv slovem. Už druhým rokem. Potkávám jej ve měste, v práci, na pochoďáku v piknikovém altánku. Naštěstí ne v posilovně a autobuse. Tam číhají jiní. Hodina krásně ubíhá a rozehřívají se modelováním. Potím se víc než oni. Je horko, z ústředního topení, na které škola stále má, tepla počítačů, které více topí než počítají a myšlenek, že je nevidím naposledy. Žiju přece přítomností a to mě uklidňuje. Vzápětí moje poštolčí paměť mi dovoluje na všechno zapomenout. Později do kanceláře vpochoduje profesor bratrské republiky a žádá si kolegu nebo štamprli. Kolega není, tak mu nalévám. Učitel přece musí mít něco v hlavě když učí. Venku kolega mi říká že mám problém. Dochází mi, že ten problém nemám já, ale jeho syn, co nemá u mě zkoušku. Nemám dneska náladu jakkoliv mu oponovat a abych nemusel souhlasit s argumenty, jak blbému synovi dopomoci ke zkoušce takticky jedu pojistit auto. Pojištění vyjde po hodině, spokojený klient, spokojený prodejce. V kanceláři robotika Davida se Jaye dotýká šéfka, na Davida si nedovolí a sahá on na ni. Na pět minut přichází Výzkumník. Problematická rodina, chytrý a pozor na něj, ví brácha. Práce jej baví, a je rozumný, ví Jay. Vstupuje do politické kariery. Jsem unavený. Vlastně od začátku týdne už od rána. Nic jsem si nezapamatoval, ani to, že jsem měl navštívit profesora Žárovku, který do kanceláře nakoukl. Profesor drží na pracovišti hlavu vzhůru za každé situace, nepřekvapí jej ani to, že jeho objevy jsou už dávno objevené. Říkám si, jaké skvělé to bude na večerních modlitbách Taizé. Mezitím připravuji model studentům na další týden. Dva v jednom. Ukázka výroby a výsledek pro maminku. Volám Lutra-lutra, chce si dát schůzku z mě neznámého důvodu. Napsal mi projekt, to ano a je manažer. Od minulého týdne jsem ostražitý ke schůzkách. A manažerům z dřívějška. Vzpomenu si na studenta, co mi v mailu přál lásku a doufal v následujícím, že mě u zkoušky nezklame. Kdybych si pamatoval kdo to je. Na modlitby Taizé jsem přijel pozdě. Protože jsem si koupil svačinu, přestože jsem neměl hlad. Měním se. Nemám chuť na jídlo. Sedím vedle Jany. Bavíme se. Chtěl jsem být pokorný a tichý srdcem. Nepovedlo se. Sedáme si dopředu s Míšou, Honzou vysokým bojovníkem. A nevěřím, že přítomní mají tak hluboké chvály a prosby do kolujícícho mikrofonu. Vlastně jsem nezapoměl, proč jsem přišel. A tak obaluji a prosím. Prosím za upevnění víry pro věřící. Nejenom, když jsem nemocný a vzpomenu si, ale také když je vše ok a když se nic neděje. Poslední dobou mě přišlo, že svět a hřích nás dělá silnějšími. Paradoxně. A k Ježíši můžeme přijít jako slabí. V té slabosti, skrze tu slabost přichází Světlo do naší duše. A tak zase mizím. Nechávám je schovávat letáčky, svíčky, kytary. Nasedám a odjíždím. Utíkám. Protože přesto že chci být sám sebou, sám sebou jsem v představách. A to je na zbláznění.

Snad jedno přání, modlete se na mě. Za uzdravení mého srdce, abych mohl žít z Lásky Ježíše.
Buďte v klidu, že jsem nepopisoval včerejší den a bratra proroka z česnekových polí.
Jirka od Kauflandu Jay