Člověk nemusí být věřící, aby
se ptal po smyslu věcí. Pamatuji si z dětství, že jsem hrozně toužil mít
promítačku. Přál jsem si ji a dostal. To největší zklamání bylo, že jsem
ji měl; fungovala jak měla, krásně barevně. Jenže to nebylo ono;
vlastnil jsem ji, měl jsem ji. Vím jako teď, že moje přání ji mít,
představovat si ji vlastnit bylo krásnější než splnění snu.
Mohu si dovolit vše o čem
sním. Mohu si okamžitě dovolit zjistit, že s věcí nepřichází radost,
uspokojení. Přichází žádost. Mít další. Jinou. Mnoho lidí neslyší ten
jemný hlas co se ptá po smyslu, co hledá tu pravou radost, smysl dnů a
bezesných nocí, tu odpověď co máme tak blízko a známe ji. Když jsem nebyl věřící, přesto jsem ten vnitřní hlas slyšel. Nemluvil. Nekázal. Ale tak nějak hřál u srdce. Usmíval se.
Nemusíš
se stát věřícím, abys poslechl sebe, svůj hlas, své svědomí. Jediné
opravdové, tobě vlastní. Než abys naplnil život věcma bez duše, zastav
se. Na den, na dva, na týden a nic nechtěj. Nechtěj, protože zabíjíš čas. Že to víš.
Zeptej
se. V tichu. V hluku. Čekej. Zeptej se srdce. Ptej se, co
bys vlastně měl chtít. Ptej se. `Co po mě chceš?` `Co mám dělat?` `Jít nebo
zůstat?` Ptej se na banality, co zasouváš a potřebuješ je vyřešit. Ptej se. Dostaneš odpověď. Protože hledáš. Ne hned a
možná ne úplně srozumitelnou odpověď, ale ptej se stále. A nebude to
snadné. Ale poprvé opravdové.
Ne provinile setkání se spisovatelkou s pseudonymem. Honza bez motivace pro cokoliv v prostředí bez možnosti změny. Je naděje. Jay ví. Sousedi tyrani poprvé přivážejí mámu autem k domu. Jay chodí na hokeje, fotbálky, popíjí a zítra se snoubencem Oldou citlivě chlapsky intimně diskutuje nad půllitrem. Mazi volá svou smrtelnou diagnozu, je spokojen, rehabilituje. Láskám nemilovaným pozvolné vale.
flamendr Jay