Bezpředmětné

Lidé hladovějí po Bohu. Jak strašlivé by bylo setkání s našimi bližními, kdybychom jim dávali jen sami sebe. (...) Odvraťte oči od sebe sama a radujte se z toho, že nic nemáte, že nic nejste, že nic nemůžete dělat. Dejte Mu velký úsměv pokaždé, když vás vaše nicotnost děsí.

Udržujte to světlo planoucí ve vás, olejem svého života. Bolest zad, bídu, kterou cítíte, to jsou kapky oleje, které udržují plamen toho světla a rozhánějí temnotu hříchu všude, kam jdete. Nedělejte nic, co by vaši bolest zhoršovalo, prostě s velkým úsměvem přijímejte to málo, co vám On dává s velkou láskou.

Proč Ježíš chce, abychom se od Něj učili mírnosti a pokoře srdce? Protože bez mírnosti nikdy nemůžeme být schopni přijímat druhé lidi, ani milovat druhého člověka tak, jak nás miluje On. A tak dříve, než se naučíme pokoře, bez které Boha milovat nemůžeme, musíme se naučit milovat jeden druhého. (Kolodiejchuk, B.: Matka Tereza. Pojď, buď mým světlem, 2008)

Jay nemá psací náladu. Dozněla rozněžněnost. Plakal na pohřbu Mineraloga (21let); na rozloučenou na povel se spustil déšť, vítr a listí. Odešel kamarád s velkým srdcem.
Jaye domov nebaví, neví jak dlouho vydrží nezlobit. Slabosti se ozývají se zvýšenou intenzitou. Tři dny semestru a Jay chce konec. Přednáška pro 2 studenty náročná jako pro 20. Rozloučili se kanadští novomanželé, svatební cestu Paříž - Praha -končili u smaženého sýru a Staropramenu na kopci. Baf po 14letech zjišťuje, že manželství co Jay dával za příklad, neklape. David robotik pomalu rehabilibuje mimo pracovní mumraj. Mazi balí na cestu po závodních okruzích s Alfou Romeo a bratrem. Švédsko plánuje společnou zimní dovolenou v Rakousku. Šéf bez argumentů, přes kamarády, zlomit Martinu. Důchodce v problémech. Honza od února s pevným školním režimem. Babička s krystalicky čistým uvažováním denně volá obědové menu a dohazuje sousedku. A Jay jde se Svědkyní na diskotéku.

Společně musíme bojovat. Válka se neodehrává ve vzdálené zemi co ani neumím vyslovit, odehrává se kolem nás. V naší bezprostřední blízkosti. V našich srdcích. Kolikrát zrazujeme sebe a zraňujeme druhé pro své pohodlí, lež. Kolikrát se nacházíme v neútěše a toužíme být znova milováni. Jako tenkrát. Kdysi. Včera, předevčírem. Nebo volíme vůbec s nikým nežít. Být sám. Neublížit druhému, neublížit sobě.
Nerozumím tomu, Jay tomu nerozumí, ženatý nebyl, svazek měl chvíli a to dost pochybný. Zamilovaný byl po uši a roky se topil v melancholii a představách. Nemá jednoduchou radu, jednoduché řešení. Potřeboval by, aby vše bylo jen dobré, sentimentální, zamilované. Myslím, že skutečná síla lásky se ukazuje v neútěše, v problémech, ve zlém, v ohni, který očišťuje lásku od všech forem sobeckosti. Zlo kalí naši lásku, posilňuje a odhaluje. Zůstat věrný "v dobrém i zlém" a ne proto, co od druhého dostávám.

Vím, co cítíte - strašlivou touhu - s temnou prázdnotou...
...a přece právě On je do vás zamilovaný. (Matka Tereza)
Jay

Většinou jen někdy

Jay se netěší na začátek babího léta. Začne obvyklá uzavřenostse, pracovní vytížení o sobotách s přípravou o nedělích, přerušovaná spánkovými výlevy.

Přátelé- co byste mu poradili. Ví, že není stvořen pro práci exhibicionisty a s pamětí poštolky si sotva vystačí. Vystupování mu dělá problémy, stejně jako praktické řešení denních povinností. Nehodí se po všech stránkách na práci pedagoga. Najednou vidí co vše se má a musí a sociální Jay je v koncích. Každé dny bere nestejně vážně, pere se. Měl by utéct, měl by farmařit, měl by se líp učit, měl by mít úsměv na rtech a psát áčka do indexů studentek. -Nebo ne (?) Neví si rady a situace je vážná.

Uplynulý týden je týden zázraků.
První: Hluchá babička otevírá na zazvonění dveře rodině, telefonuje(!), diskutuje, lichotí Jayi a chválí albánské fousy, a slyší polohlasnou CT24.
Druhý: Vsetínský milovník růžových románů začíná žít normálně. Komunikuje, slézá hory a na špici ztrácí zrcadlovky, omezuje se. Zajímá se o druhé, chce smazat dvaroky virtuálního přátelství.


Budou další. Jay potkal RichardaS, na pohřbu jeho mladšího bratra. LukášS natáčí nové CD, má byt, přítelkyni, práci, hypotéku a ptá se co bude dál, kde je smysl. Ozvala se Barbora z ciziny, `svatba nebyla a nebude`, jezdí po Ardenách a Lucemburku. Švédka prošla Alpy sama. S přítelem. Honza kupuje esku, není čas. Robotik David chirurgicky krok za krokem kyborgem. Svatební svědkyně se vrátila z poutě; Jay seděl s ní pokorně, drželi se, dostává dort, vyhlíží tajné setkání před odesláním. Martina až mnoho cestuje. Profesor Žárovka plánuje oslavu polokulatin ve vlaku s Jayem, oba chrní cestou z Phy tamizpět. Pracující Romanka zve se zastavit. Mazi vypíná telefony, je přepaden novomanžely a musí na Vineu.


Chybí to to jižní tempo.
Jay

Plans are changing

Taková nenápadná náhoda z Hradiště nám udělala nezapomenutelné zážitek. Děkuji, bylo to dobry. See you in your place or my place nebo, s přispěním další nenápadné náhody, kdo ví kde. Všechno nejlepší k narozeninám. (14.-30. srpna čh + albánie, Honza)

Děkuji.
> dekuji za modlitby. Cesta vychazi neuveritelne! V Albanii potkavam Matku Terezu. Vracim se ted jak dobytek v preplnenem vlaku 37h domu. Jak Spanelsko, setkani a more? Ahoj Jay.
Celá cesta byla neuvěřitelná a její příčina nepochopitelná. Původní smysl se ztratil a jak svitlo, měl se poučit Jay. Dobrodrůžo.
> zpozdene vlaky, horko, Honzu jsem nasel, mam nove kamarady z vlaku a cislo na pruvodciho. Nerozumim nicemu!
Kde jinde se Jayovi může stát, že revizor počmárá ruku, sebere svítilnu, Jay usne na podlaze vlaku, má bezdůvodný strach o orgány, jede furgonem s místními a ovcemi v pytlích v pařáku a za zpěvu albánské muziky, ustele si mezi štíry a ráno jej budí dobytek a jiný den jej kapitán nechá přespat na lodní palubě. Balkán. Albánii si Jay užíval. Potkal Katku a Davida na cestě do Kosova; Lukáše, Honzu, Tomáše ve vlaku do Podgorice a dále do Albánie, při kempinku polské studenty z Krakowa na cestě do Makedonie; a přijíždějící Moraváky Báru a Ondru.
>> Kotor je nadherny mesto jako Monaco. Jachty a kopce. Cetinje je taky krasne. Mate tam plno pamatek a turistu a hospod. Turistic raj. Uzasne na fotkach u PC. Hoj

Ano. Jsem nadšený Albánií. Jenže. Jenže návrat byl tvrdý. Zpátky mezi všední obtížné problémy, které se vlečou a na pláži je změnit nemůžu. Teď zrovna jsem plný utíkání. Kdyby mi v této chvíli a ještě pár dní to potrvá, řekl -jeď se mnou-, skončím v práci, odejdu z domova, celý radostný. Tohle mi cesta Dolů způsobila. Vrátil jsem se rozněžněný, četl jsem staré časopisy, a koulel slzy nad sociální péčí o nemohoucí v léčebně. Přijedu zpět ze země, kde bez lidí se nepohneš nikam, domů, kde nedovolí postavit domy pro postižené. Uzavření se FB individualismu. Ztratil jsem také po cestě smysl své práce. Že jsem nejhorší zaměstnanec ve školství vím nejlíp. Každé ráno musím hledat smysl nového dne. Objevuje se mi to sice rok co rok v tuto dobu. Tentokrát nutkání skončit je silnější. Proč dělám práci, kde nevidím smysl. Naplnění. Proč zůstávám doma mezi rodiči, kteří potřebují vykopat mrkev, otřepat duranciu, a posekat trávník. Proč. Vrátil jsem se rozlítostněný. Měl jsem po celou cestu naději ve smysl cesty, že s Ježíšem se nemůže nic stát. A taky nestalo. Bylo to to nejkrásnější zjištění, že jsem se nebál. Nebál jsem se stopovat, spát pod širákem, ve stanu mezi živočichy co nejsou v mojich knížkách, koupat se nahatý. Nebál jsem se, ani když jsem myslel v Tiraně v hostelu, že je moje poslední hodina. Ne. Cesta byla neuvěřitelná. Místa, památky, moře, hory, nic mi to neříkalo. Nemluvilo to ke mě. Lidé byli stejní jako jinde. Nebylo to přece jenom samosebou. Že se jednou vypravíš a všechno klape. Ráno vstaneš a rozhodneš se kam pojedeš. Sám. To stále nechápu. Cestovat sám. Nebyl jsem sám a bylo to největší poznání celé cesty. Tohle doma nezažívám a pracně se musím k tomu dopracovávat. Mohl být mediátorem Honza. Rich in heart. Dostal dar, víc než ostatní, bere jej automaticky. Nevěřím v tyto náhody. A věřím na zázraky.
> Honza vyrovnany, empaticky, zaridi nemozne. Stve. Jay bez pokory. V noci na plazi Himara zle spal. Stopem do Gjirokaster. Ahoj J

Plans are changing unexpectedly. Měl jsem vědět, že smyslem cesty nebude prostě Honzovi sdělit mou cestu k Bohu. Prudký rozjezd, zpomalení a změna kurzu. Uvědomil jsem si hluboce svou pýchu.
>> Tady taky horko. Mame zne hotove, zemaky venku, Tumba se perfektne vyspal na dobre zone. Jedeme s manzelkou ve str-pa na pout. Pohoda. Tesime se na navrat misionare.
Děkuji za modlitby, děkuji za Honzu, děkuji Beránku.

Duch Jaye zůstává rozkročené někde mezi Albánií a domovem.
Mir dita Jay

Like

V lásce jde také o propastně hlubokou empatii, zrozenou z poznání srdce, že ten druhý je přesně tak skutečný jako my. A proto je láska, jak jí rozumím já, vždy konkrétní. Pokus milovat celé lidstvo je možná úctyhodný, ale je zvláštní, že vždy se soustřeďuje na vlastní já a jeho mravní či duchovní blaho. Avšak na to, abychom milovali konkrétního člověka, identifikovali se s jeho strádáním a radostmi, jako kdyby byly naše vlastní, se musíme kousku svého vlastního já vzdát.

Projít životem bez bolesti znamená, že jsme nežili. Asi můžeme říct: ´Tu záležitost s láskou a bolestí odložím na později, možná až mi bude třicet.´ Ale znamená to, že deset let zredukujeme jen na zabírání místa na této planetě. Znamená to být doslova spotřebitelem.

Když člověk zůstává ve svém pokoji a běsní, šklebí se nebo krčí rameny, jak jsem to dělal po mnoho let já, svět a jeho problémy jsou skličující. Ale když z něj vyjde ven a zaplete se do opravdového vztahu se skutečným člověkem, nastane velmi rychle reálné nebezpečí, že někoho z nich začne milovat. A kdoví, co bude pak? (Franzen J.: Respekt 34/2011)

Ví to já Jay?

FBjayLIKE