Kolikrát v životě jsem se s touto situací už setkal. Krásná romantická chvíle. Vše ten den směřovalo jen k tomuto okamžiku. Příprava. Myšlenky. Místo. Čas. A uprostřed já. A poskazím to.
Dnešek probíhal od začátku nadmíru pozitivně a naivně. První výukové hodiny proběhly dobře, vše fungovalo jak mělo. Nebylo to potěšením. Následoval článek. Pár hodin, oběd, Luboš a otázky na které nechci znát odpovědi. Nepamatoval bych si je.
A pak večer. Zábava firemního večírku. První kiks, řídím. Druhý, včerejší sms extempore, že bych na akci nemusel být. Přijal jsem nakonec roli naštvance. Na místě lidé co znám. Chvíli si můžu užívat. Jenže hodiny se dívat na přiopilce střízlivému není k pochopení. Cesta domů. Netušil jsem.
Kamarádka a zajížďka. O pár desítek minut později a kilometrů více.
Srdce z pouti. Je důvod? "Můžu ti dát pusu?" Ne, dnes ne.
Jízda srnčím lesem. Domov a sdělení.
Poučím se?
Dnes?
Nojj
XxX
před 5 lety