A vleče se to. Vědět tak, co chci a za čím jít. To je existenciální dilema. TI ňoumové co nikdy nepřemýšlí o smyslu a žijou. Rozhodujou se okamžitě, třeba i blbě a tuplem si hájí to svoje.
Za těch "pár" dnů se moc nezměnilo. Pamatuju si tyhle zářivé události: zvýšení postavení, větší bezmocnost v práci, rostoucí melancholie 0-) a osobní trosky.
Nerozumím rodině. Konkrétně bratrovi.
Jakmile jsem s ním v místnosti, ošívám se. Narušen osobní koridor. Defenziva až útok se stupňuje. K šílenství mě přivádí fanatismus. Nekritizuju ho/tě(-páč určitě si to jednou přečteš). Vede to k nenávisti. Mám pro to název knihy
"Padoucnice při pohledu na mladšího bratra".
Měli bysme si promluvit. Někdy u piva i když to nebude možné s tvými novými zásadami. Tak aspoň to můžu napsat semhle, aniž bys to spálil ;]
Kliknutím na Publish this post se na chvíli zbavím noční můry.
Můry. Fóbie. Sociální. Z nových lidí. A ty jsi pro mě nový.
tak asi, to je největší kámen co mě fposlední době tíží.
jj
