Sem byl na jedné oslavě. Po delší době. Jsem z toho docela vypad. Tak jsem měl i trošku obavy. Pytlík na hlavu jsem si nedal. Docela jsem si s nimi první hodinu nerozuměl. Neměl jsem ponětí, o čem mluví. I když byli podobně staří, snad o rok mladší. Problémy s alkoholem, otevřenost, společné chvíle a zážitky, viděné různým pohledem a vyprávěné ostatním. Sranda. Tohle mě míjí. Jen jsem seděl, poposedával na židli v čele stolu. Pojídal.
Zajímavé, jak se naše pohledy setkaly. Z očí do očí. Neuhlnuli jsem nikdo. Připadal jsem si jako bych do jejich příběhu patřil.
Nepatřím k idealistům, naturistům, milovníkům či lidské kráse. Poposedávám uprostřed společnosti vážka vzhůru nohama. Obět vlastní přizpůsobivosti :)
Tak. Požná jsem ovlivněn tím co teď čtu. Nebo ovíněn. Ale jedno je pravda.
Pokud nežiješ svůj život tak, abys ho měl rád, dělal věci co máš rád, viděl a mluvil s lidmi co máš rád...nemá to smysl. Hledáš příběh a snažíš se najít první stránku. Otáčíš listy zběsile. Roky ubíhají. Vzdal ses lásky. Možná i vlastních snů. Už neumíš ani šlápnout vedle. Radost ti nevyhnutelně zkalí ta vnitřní tenze.
A to máš za to. Neopíjíš se, nebereš drogy, nepropad si manonu. Nic z toho života nemáš. A ztratil jsi i ho!
V tomto smutném údolí, vesele vykročme do nového, sluncem zalitého dne.
A jak říká španělské přísloví...Všechny kočky jsou ve tmě černé.
Hasta la vista
